Zní to možná příliš složitě, ale Ruben Östlund už v předešlé Hře či Vyšší moci dokázal těžká témata na hranici hrozby vyprávět poutavě, dokonce zábavně. Černý humor je vlastní rovněž jeho Čtverci a vedle ryze osobních, groteskních situací hrdiny, kterému se kvůli klukovské pomstě za banální krádež začne sesouvat celá existence jako domek z karet, účinkuje smích zejména jako střelba na umělecký snobismus.
Tedy na sebevzhlíživý svět, kde si novinářka musí nechat vysvětlit naduté abstraktní úvahy z katalogu „výstavy nevýstavy“, kde obyčejný vysavač může zničit obdivované „dílo“ čili hromádky písku, kde smetánka na vernisáži předstírající hluboký zájem procitne teprve s pozvánkou na občerstvení a kde se hledá moderní propagace šokem, takže pod heslem „potřebujeme osten pro média“ vznikne vskutku hodně drsná reklama za hranou.
Intelektuál a dobrodinec náhle vidí vlastní mravní zásady v jiném světle – třeba když mu žebračka poručí, jaký sendvič jí má koupit. Reakce na jeho činy se množí, včetně hysterie po jedné milostné noci završené bizarní hádkou o použitý kondom. Bohužel finální výbuch režisér chystá dlouze a vyhrocuje pozvolna – film trvá 142 minut.
Nicméně studii morální kocoviny v neukotveném bloudění odcizenými vztahy přebíjí právě výsměch pokryteckým snobům včetně „umělecky“ stylizovaných večírků, výsměch jedovatější než u Woodyho Allena. A že za cynický efekt platí nakonec „slušňáci“, ukazuje Čtverec s filmařskou jistotou.
