Redaktorka MfD Klára Kubíčková a její čtečka

Redaktorka MfD Klára Kubíčková a její čtečka | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Z deníčku redaktorky MF DNES: zápisky elektronické čtenářky

  • 4
Miluju papírové knihy. Voní, šustí, sdílejí se mnou prostor, padají mi z nočního stolku, tlačí pod polštářem, zaplňují kabelku, když v ní cokoli hledám, nejmladší syn je obkládá hračkami. Mám je ráda. Nechci je vyměnit. Jenže jsem dostala čtečku. A tak si na sebe zvykáme.

Čtení knih mě živí. Je jich hodně. I pět šest týdně. Těch, které přečtu jednou jedinkrát a už nikdy se k nim nemám vracet. Těch, které proletím a za rok se budu divit, že jsem je opravdu četla, na děj si nevzpomenu. Těch, které si už dlouho žádám od nakladatelů jen do mailu, protože je musím přečíst v předstihu v počítači, ve chvíli, kdy ještě nejsou reálně vytištěné.

Redaktorka MfD Klára Kubíčková a její čtečka

Ale pořád mám ze všeho nejradši listování papírovými knihami. Nevlastním chytrý telefon, dokonce ani navigaci. Chodím postaru podle map, a kdyby někdo vyráběl mobil s otočným ciferníkem, pořídím si ho. Zkrátka si vystačím bez posledních výkřiků techniky. Ovšem teď to vypadá, že bych měla začít číst knihy na displeji. Byla jsem totiž obdarována čtečkou. Zapsala jsem si do deníčku milníky našeho vztahu.

Den první
Je bílá, má šedý obal, čtyři tlačítka. Zjišťuju míry, jako když se narodí dítě. Nevím, jestli je to u čteček stejné jako u televizorů, ale přeměřuji úhlopříčku: 15 centimetrů. Váží 200 gramů.

Den druhý
Měla bych ji zkusit zapnout.

Den třetí
Mačkám tlačítko Standby. Na displeji problikne logo Pocketbook, služba ReadRate a čtečka mi oznamuje, že po prvním kliknutí si můžu vybrat z několika stovek přednahraných titulů. První je Alenka v kraji divů a za zrcadlem.

Den čtvrtý
"To je ale hodně vymazlený kousek," hodnotí kamarád, který se vyzná. A tvrdí, že moje čtečka je tak blbuvzdorná, že není nutné mi nic vysvětlovat, sama mě prý navede, pokud mám aspoň ždibec intuice. První kniha, kterou si přečtu?

Alenka by byla fajn, ale nemíním si kazit dojem z jejího velkoformátového vydání z roku 1982 s ilustracemi Markéty Prachatické, žádná čtečka zatím asi neumí suplovat ten pocit, který se čtenáře zmocňuje nad graficky mimořádnými knihami. Je to jako myslet si, že encyklopedie o výtvarném umění vyváží pohled na originál van Gogha.

Redaktorka MfD Klára Kubíčková a její čtečka

Den pátý
Z Odeonu dnes poslali román Z jako Zelda o vztahu Zeldy Sayreové a Francise Scotta Fitzgeralda. Čtu zejména při kojení a ukládání nejmladšího syna. On si brouká a usíná, sám být nechce. Ležím vedle něj a klikám. Nemusím svítit lampičkou, čtečka svítí sama.

Syn chce klikat taky. Zvětšuje mi Zeldu tak, že půlka textu teče někam na polštář. Jakmile prověří, že čtečka nevydává zvuky a nepřehrává pohádky, ztrácí zájem a usíná. Mně Zelda dělá problémy i dál, je totiž v obyčejném pdf formátu. Ohrnuju nos. Není to úplně komfortní čtení.

Knihy iDNES.cz výhodně

Logo Knihy iDNES.cz

Internetový obchod Knihy.iDNES.cz nabízí přes 8 000 elektronických knih od více než 180 nakladatelů. E-knihy zde seženete průměrně o 30 až 40 % levněji než tištěné knihy, navíc u každého titulu najdete ukázky ke stažení zdarma.

Kde je chyba, to pochopím, teprve když si stáhnu svůj první ePub. S tím se dají dělat divy. Z frajeřiny si přehazuju text na široko. A reguluju podsvícení. Nechala jsem zprvu displej svítit naplno, než mi došlo, jak mě bolí oči.

Den šestý
Dochází mi, že mi čtečka servíruje Zeldu otevřenou vždycky přesně tam, kde jsem skončila. Ničím nemusím listovat, ani se po přečtení stránky upamatovat, že tohle jsem už přečetla. Navíc je poměrně jednoduché vkládat záložky a poznámky. V papírových knihách jsem zakládala rohy a sem tam si tužkou podtrhávala to, co budu chtít později citovat.

Čtečka nabízí několik zvýrazňovačů a tužek, stačí jemně pošimrat obrazovku. Stávají se z nás kamarádky. Podtrhávám každou druhou větu ve snaze naučit se vést virtuální linku rovně. Pak hledám, kde se to maže. Nenacházím. Blbuvzdorné? Asi mám něco s tou intuicí. Děcko se odkopalo. Svítím si čtečkou.

Redaktorka MfD Klára Kubíčková a její čtečka

Den sedmý
Jedeme tramvají. Jen já a ona. Trochu se s ní chlubím, než se začtu. Nechlubím. Spíš jsem na ni pyšná. Dřív jsem koukala po knihách, co kdo v tramvaji čte, a sázela se sama se sebou, že knihu poznám podle úryvku, který přeletím čtenáři přes rameno. Což je statisticky téměř nemožné. Povedlo se mi to jedinkrát s loňským románem od Emila Hakla. Tak dobře, chlubím se s ní: když přestupuju, nestrčím ji do kapsy od kabátu, ale nesu ji v ruce.

Den desátý
Čtu novou Tokarczukovou. Tu bych ale chtěla i tištěnou. Dát si ji do knihovny vedle ostatních Tokarczukových. Její Běguni jsou asi tou nejlepší knihou, co jsem za posledních deset let četla. Trefili mě v nelehkém období a dokonale rezonovali, pomohli.

Vzít je do ruky a jen tak listovat, nečíst, jen pohledem zachytit známá jména postav a ubezpečit se, že tam pořád jsou, čas od času, nechat je ležet na stolku vedle hrnku s kafem, chovat se k nim trochu jako ke korálům přivezeným z nejvydařenější dovolené, jako k památečnímu předmětu. Cítila bych k té knize totéž, číst ji digitálně?

Den patnáctý
Loni bylo v Česku zhruba tři sta tisíc majitelů čteček, dalších sedm set tisíc lidí mělo tablet, od posledního průzkumu jich určitě ještě přibylo. Dá se tedy čekat, že každý desátý Čech čte e-knihy. Procházím průzkumy.

Šedesát procent lidí e-knihy zavrhuje, šestnáct procent je stahuje zdarma a čte je v počítači nebo na tabletu. Fakt, že jsem hrdou majitelkou čtečky, nic nemění na tom, že čtu i papírové knihy. Albatros posílá signální výtisk Galbraitha, tedy Rowlingové, papírově. Má pět set stran. Žongluju s ním nad usínajícím děckem a šátrám po vypínači lampičky.

Redaktorka MfD Klára Kubíčková a její čtečka

Den dvacátý
Přišel Nesbo. Toho čtu vždycky dřív, než je k mání v papírové verzi, jenomže do teď jsem ho louskala v počítači. Poprvé má tu čest nechat se přečíst ve čtečce. Vzniká mi na ní závislost. Čtu všude. Dokonce i v herně, sedím v rohu, dítě si hraje s jakousi plastovou hrůzou, občas si přijde pro pití. Matky kolem ševelí. Já klikám.

Den třicátý
Mám čtečku. Normálka. Věčně ji hledám jako mobil nebo klíče. Hledám i kabel k propojení s počítačem, jako v případě nabíječky k telefonu. A neumím si bez ní své čtení představit. Příliš rychle jsem si na Zeldu zvykla. Ó ano, jmenuje se tak.

Může za to kamarádka, jejíž čtečka má v sobě jakousi aplikaci, která umožňuje pojmenovat ji a nahrát si do ní úvodní zdravici. "A jak se jmenuje tvoje čtečka?" zeptala se. Podle první hrdinky, o níž jsem z ní četla. Zelda z Alabamy. Zelda ze starého světa, která propadla kouzlu toho nového.