Psal se 29. březen 1899, když byla v lesíku Březina u Polné zavražděna devatenáctiletá švadlena Anežka Hrůzová. Protižidovský hlas lidu i soudy tehdy přiřkly vinu tulákovi Leopoldu Hilsnerovi. Autoři nazývají svůj film dokumentární rekonstrukcí - nezajímá je však pouze zločin a jeho sporné vyšetřování včetně korunního svědectví, které tu zpochybňuje současný kriminalista. Hilsneriádu zařazují do společenskopolitického kontextu: počínaje osobností T. G. Masaryka, který pověru o židovských rituálních vraždách odsoudil, a konče nástupem Adolfa Hitlera.
"Proces s Hilsnerem připomíná Kafkův román," říkají tvůrci dokumentu. Na konci devatenáctého století označovaného za věk rozumu se u nás zrodila hysterie, jíž okolní země s údivem přihlížely. Tisk a veřejné mínění žádaly pro Hilsnera trest smrti, šibenice se objevily i na pohlednicích. Mrtvá dívka se naopak stala mučednicí, o níž se v dobové písni zpívalo: "Jméno tvoje žije v ústech lidu, pročež každý křesťan chraň se Židů." Tehdy devětačtyřicetiletý profesor Masaryk odepsal svému vídeňského žákovi na jeho otázku, co si myslí o vraždě v Polné, a svolil, aby dopis převzaly noviny. "A tak jsem se dostal do té mely," vyprávěl později jako prezident Karlu Čapkovi. Oné protižidovské kampani se postavil, napsal, že je proces nutno revidovat - nový soud ovšem Hilsnerovi "přišil" ještě další vraždu. Masaryk se dokonce sám vydal do Polné ověřovat fakta a stal se veřejným nepřítelem.
Noviny mu zazlívaly, že si hraje na Emila Zolu, jenž se podobně angažoval ve francouzské aféře Dreyfus, anonymové mu psali, že se nechal uplatit a že bude viset. Podle Kovtuna sice Masaryk nebyl odborník-kriminalista, jeho teorie měla slabiny, ale nashromáždil spoustu materiálu i argumentů. "Šel do toho, aniž musel, jen kvůli principu pravdy," obdivuje Masarykův postoj Pavel Tigrid. Dokument cituje z morytátu, podle kterého vrahové dívky "krev její si nachytali, do macesů zadělali", také slova "pověz nám teď, Masaryku, kolik dostal jsi zlatníků". Profesora Karlovy univerzity coby "židovského zaprodance" vypískali dokonce jeho studenti.
"Autor knihy nám pomohl s hledáním dobových materiálů, které nás zavedlo až do Kongresové knihovny ve Spojených státech, kriminalisté se zase s námi vydali po stopě zločinu," líčí Branislav. V oné "detektivní" části film po stu letech sleduje třeba šestadvacetikilometrovou trasu, kterou měl Hilsner v případě "druhé vraždy" urazit pěšky za tři hodiny. Obžalobu to tehdy nezaskočilo: muž, kterému císař nakonec změnil trest na doživotí, podle ní prostě "letěl na křídlech lásky".
"Proces s Hilsnerem připomíná Kafkův román," říkají tvůrci dokumentu. Na konci devatenáctého století označovaného za věk rozumu se u nás zrodila hysterie, jíž okolní země s údivem přihlížely. Tisk a veřejné mínění žádaly pro Hilsnera trest smrti, šibenice se objevily i na pohlednicích. Mrtvá dívka se naopak stala mučednicí, o níž se v dobové písni zpívalo: "Jméno tvoje žije v ústech lidu, pročež každý křesťan chraň se Židů." Tehdy devětačtyřicetiletý profesor Masaryk odepsal svému vídeňského žákovi na jeho otázku, co si myslí o vraždě v Polné, a svolil, aby dopis převzaly noviny. "A tak jsem se dostal do té mely," vyprávěl později jako prezident Karlu Čapkovi. Oné protižidovské kampani se postavil, napsal, že je proces nutno revidovat - nový soud ovšem Hilsnerovi "přišil" ještě další vraždu. Masaryk se dokonce sám vydal do Polné ověřovat fakta a stal se veřejným nepřítelem.
Noviny mu zazlívaly, že si hraje na Emila Zolu, jenž se podobně angažoval ve francouzské aféře Dreyfus, anonymové mu psali, že se nechal uplatit a že bude viset. Podle Kovtuna sice Masaryk nebyl odborník-kriminalista, jeho teorie měla slabiny, ale nashromáždil spoustu materiálu i argumentů. "Šel do toho, aniž musel, jen kvůli principu pravdy," obdivuje Masarykův postoj Pavel Tigrid. Dokument cituje z morytátu, podle kterého vrahové dívky "krev její si nachytali, do macesů zadělali", také slova "pověz nám teď, Masaryku, kolik dostal jsi zlatníků". Profesora Karlovy univerzity coby "židovského zaprodance" vypískali dokonce jeho studenti.
"Autor knihy nám pomohl s hledáním dobových materiálů, které nás zavedlo až do Kongresové knihovny ve Spojených státech, kriminalisté se zase s námi vydali po stopě zločinu," líčí Branislav. V oné "detektivní" části film po stu letech sleduje třeba šestadvacetikilometrovou trasu, kterou měl Hilsner v případě "druhé vraždy" urazit pěšky za tři hodiny. Obžalobu to tehdy nezaskočilo: muž, kterému císař nakonec změnil trest na doživotí, podle ní prostě "letěl na křídlech lásky".
