Předešlé trio televizních přepisů, Případ pro rybáře, Případ pro malíře a Případ pro lyžaře, se více méně drželo podstaty, tedy nezvyklého tandemu amatéra a profesionála na stopě zločinů. Oba patří do jiných časů, tudíž jejich mobily se s melancholickým oparem zručné kamery těžko snášejí, ale to by se dalo unést.
Více zamrzí, že tradiční duely dvojice s gentlemanským popichováním ustupují do pozadí; pánové sotva stihnou sem tam procházku a jedno pivo.
Zatímco Horác se nadále pohybuje v okruhu bohémy jako přecitlivělý vlk samotář, Vašátko dostal novou kancelář a k ruce poskoky, takže vyšetřovací tým a jeho metodika se už takřka neliší od jiných krimiseriálů.
Jistě, Preissova tichá noblesa vždy znovu potěší a jistá odcizenost mezi jeho hrdinou a Horácem zdrceným po událostech předešlého dílu se k návratu docela hodila. Až na to, že divák není povinen si pamatovat, co se stalo před třemi lety v Případu pro lyžaře, byť nedávnou reprízu vidělo 1,4 milionu lidí.
V premiérové kauze dostal naštěstí roli výstředního sochaře Karel Dobrý, jenž zvládá bez falešné křeče i předepsanou hysterii. Přesto nejen on musel tvrdě bojovat s vyumělkovaně strojenou podobou melodramatických reminiscencí, o zbytečném opakování dialogových nápověd řešení raději vůbec nemluvě.
Prošková nestavěla své šarády na akci, nýbrž na psychologii; v Případu dvou sester se sáhlo ke krotké automobilové honičce, kterou namísto skřípání brzd vroubilo doslovné vrahovo přiznání. To není pro detektivku zrovna finále snů.
Ale hlavně se před následujícími díly, Případem dvou manželek a Případem dvou básníků, znovu vnucuje pochybnost, zda bylo nutné Horáce s Vašátkem podrobit mechanickému přenosu do současných kulis. Jenom něžné „vy vole“ ještě retro nezařídí a třeba s Poirotem by aktualizaci asi nikdo neriskoval.
