Leonardo Cremonini: Roberta tě miluje (1995, tempera, olej, plátno) | foto: Národní galerie

Cremonini pustil do Prahy poklady z ateliéru

Po čtyřiceti letech jsou v Česku k vidění díla italského malíře Leonarda Cremoniniho, tentokrát v Malé dvoraně pražského Veletržního paláce.

Výstava nazvaná Víkend představuje obsáhlý soubor Cremoniniho děl z let 1953–2005. Umělec pro svoji prezentaci v Národní galerii v Praze sám díla vybral a zařadil také některé malby, jež dosud neopustily jeho ateliér.

Poprvé u nás vystavoval v roce 1967 v prostorách Valdštejnské jízdárny v Praze v rámci soutěže Premio Marzotto, kde se Cremonini stal hlavním laureátem a obdržel první cenu.

O dva roky později byl v Praze představen soubor 49 Cremoniniho obrazů, jenž byl vybrán z jeho retrospektivní přehlídky uspořádané pro Palais des Beaux-Arts v Bruselu.

Leonardo Cremonini (1925), který byl v roce 1983 jmenován profesorem na pařížské Ecole nationale des Beaux-Arts, patří k významným světovým malířům.

Jeho dílo zůstává stále nezařaditelné do uměleckých proudů. Maluje klasickou olejovou technikou na rozměrná plátna pravidelného formátu. Uplatňuje techniku stékajících barev, nemyslitelnou bez zkušenosti se surrealismem, nebo strohou geometrickou malbu. V perspektivních zkratkách a prostorové výstavbě obrazu vychází z prvků italské tradice přehodnocené moderními zkušenostmi.

V Cremoniniho obrazech jsou rostliny, zvířata, skály, předměty a lidé nositeli subtilních psychologických obsahů a aktéry každodenních lidských dramat, jež v sobě nesou stín nevysvětlitelného tajemství.

Maluje lidi v nejintimnějších životních situacích, při jejich obvyklých činnostech, které dokáže obdařit zcela zvláštním, hlubokým významem. Stejně důležitým a klíčovým motivem zůstávají u Cremoniniho interiéry, rámy, koupelny a zrcadla, jež svou hrou odrazů reflektují věci i nepřítomné bytosti.

Ve scénách z přímořského prostředí, kde důsledně potlačuje zachycení krajiny, zůstává přítomna opět každodennost a plážové stěny a konstrukce se svými jednoduchými tvary přibližují až strohé geometrické řeči. Častým tématem obrazů jsou dětské hry – ve skutečnosti hry na život a hledání komunikace s blízkou bytostí.

Také téma lásky je zastoupeno často, avšak jakoby poznamenáno deziluzí. I když jako náměty z prvoplánového hlediska vystupují věci a situace "kolem nás" i "výřezy reality", kterou všichni známe, působí obrazy zvláštním zneklidňujícím dojmem.