O fotografiích třiačtyřicetiletého holandského fotografa Antona Corbijna, jehož brněnská expozice byla pro značný divácký úspěch prodloužena do 22. listopadu, v českých médiích nejednou zaznělo v podstatě to, co tvrdí anonymní text v letáku suplujícím pořádajícímu Domu umění města Brna katalog: "I když všechny portréty na první pohled navozují dojem dokumentární fotografie, jedná se o pečlivě připravené kompozice s rafinovanou stylizací, které výstižně charakterizují zobrazené osobnosti." Tato slova jsou asi tak pravdivá jako informace v témže textu, že Corbijn, který rock a pop hvězdy začal fotografovat v roce 1977, mezi jinými portrétoval i Jimmyho Hendrixe. Fenomenální kytarista byl křestním jménem Jimi a zemřel v roce 1970.
Divák, kterého víc než nuance fotografického média zajímají představované star (Corbijnova sláva mu postupně otevřela dveře k soukromí nejen muzikantů, ale i dalších umělců), samozřejmě nemá za povinnost sám od sebe rozpoznat, že neexistuje nejmenší důvod hovořit tu o zdánlivé dokumentárnosti. Ale neměl by být maten těmi, jejichž úkolem je pokud možno co nejpřesněji referovat. Dokumentárnost totiž u Corbijna neexistuje ani ve své zdánlivosti! Hned na první pohled jsou to vysoce stylizovaná díla, v nichž je "diktátorsky" odrušeno cokoli, co by vnášelo šum do aranžmá. Jsou to fotografie autentické asi tak jako film Schindlerův seznam.
Corbijn je určitě umělec s vytříbeným viděním, ale i těžký a sebevědomý profesionál: musí si věřit nejen ve styku s (rozmazlenými) celebritami, nýbrž i při tvůrčí konfrontaci se svými vlastními nápady, které jsou mnohdy velmi křehké - na hranici kýče či klišé. Jeho portréty pozvolna vstupují do dějin fotografie, ale mají tam vratší pozici, než by napovídal nynější věhlas. Vždyť ten je v nemalé míře dán tím, koho Corbijn fotografuje.
Anton Corbijn: Fotografie. Dům umění města Brno, Malinovského nám. 2, výstava trvá do 22. listopadu.
Divák, kterého víc než nuance fotografického média zajímají představované star (Corbijnova sláva mu postupně otevřela dveře k soukromí nejen muzikantů, ale i dalších umělců), samozřejmě nemá za povinnost sám od sebe rozpoznat, že neexistuje nejmenší důvod hovořit tu o zdánlivé dokumentárnosti. Ale neměl by být maten těmi, jejichž úkolem je pokud možno co nejpřesněji referovat. Dokumentárnost totiž u Corbijna neexistuje ani ve své zdánlivosti! Hned na první pohled jsou to vysoce stylizovaná díla, v nichž je "diktátorsky" odrušeno cokoli, co by vnášelo šum do aranžmá. Jsou to fotografie autentické asi tak jako film Schindlerův seznam.
Corbijn je určitě umělec s vytříbeným viděním, ale i těžký a sebevědomý profesionál: musí si věřit nejen ve styku s (rozmazlenými) celebritami, nýbrž i při tvůrčí konfrontaci se svými vlastními nápady, které jsou mnohdy velmi křehké - na hranici kýče či klišé. Jeho portréty pozvolna vstupují do dějin fotografie, ale mají tam vratší pozici, než by napovídal nynější věhlas. Vždyť ten je v nemalé míře dán tím, koho Corbijn fotografuje.
Anton Corbijn: Fotografie. Dům umění města Brno, Malinovského nám. 2, výstava trvá do 22. listopadu.
