Ředitelka festivalu Colours of Ostrava Zlata Holušová se sponzory (14. července 2011)
Po posluchačsky úspěšných experimentech s Janem Garbarkem (2008) a Michaelem Nymanem (2009) vloni při úvodním koncertu vsadili pořadatelé víceméně na jistotu v podobě projektu The Gypsy Queens And Kings v režii kapely Mahala Rai Banda. Letos v této jistotě zašli svým způsobem ještě dál, když pozvali jako první hvězdy dvě nejslavnější romské balkánské dechovky Fanfare Ciocarlia a Marko Marković Orkestar.
Zní to možná poněkud absurdně, označovat za jistotu právě hravý "bratrovražedný souboj" dvou tak výrazně folklorních kapel, ale musíme mít na paměti dvě věci. Za prvé se na Colours of Ostrava sjíždějí ve velké míře právě fanoušci etna a souvisejících žánrů (a inteligentní nepovrchní posluchači vůbec). Za druhé je balkánská dechová hudba v českých zemích vysoce nadstandardně populární a je dobře známo, že když se pořadatelé koncertů world music potřebují čas od času finančně "zahojit", pozvou právě některý z těchto orchestrů.
Každá z jmenovaných kapel, které se podílely na programu nazvaném Balkan Brass Battle je samozřejmě trochu jiná. Fanfare Ciocarlia, užívající zřejmě právem hrdého titulu "nejrychlejší dechovka na světě", bodují syrovostí, zemitostí, tepem, který vůbec v posluchači nevzbudí pochyby, že jde o skutečný výraz lidové tradice. A to i přesto, že v jejich repertoáru nechybějí ani témata zcela odjinud – jejich parádním číslem je například slavná Ellingtonova Caravan.
Markovićův orchestr, který převzal po svém legendárním otci Bobanovi, je oproti "soupeřům" víc "do světa". A to nejen ve smyslu hudebního záběru, kterým prorůstá i orientální melodika, ale také ve smyslu interpretačním a pódiovém. Kapela měla od první minuty posluchače doslova "na lopatě", frontmanovi stačily jen jemné náznaky typu "Teď tleskejte!" nebo "Teď mávejte!" a velká část publika svého krysaře bez řečí následovala. I tak ale přátelský match skončil čestnou remízou.
Hlasy zůstaly andělské
Balkan Brass Battle ovšem nebyl jediným prvoligovým povyražením večera na hlavní scéně festivalu. Ledva se odstěhovaly z rozměrného pódia všechny žestě a bubny, začalo se vše připravovat k výrazně klidnějšímu bloku. Možná tedy pro leckoho až příliš klidnému. Znovuobnoveným irským klasikúm Clannad nelze rozhodně upřít jednu věc: ony "andělské hlasy", na nichž je jejich promo stavěno a které neztratili ani po patnáctileté pauze.
Clannad
Jiná věc – a hlavně otázka osobního vkusu – je, že jejich vesměs táhlé a rozměrné písně přece jen vyžadují určité naladění a možná i specifické prostředí, které tak úplně otevřený prostor s procházejícími a rozmlouvajícími lidmi neposkytuje. Irská hudba je samozřejmě zejména melodicky velmi svébytná, i tak je ale mnoho způsobů, jak se k ní výrazově postavit. A je na každém posluchači, který z těchto způsobů si vybere. Pro fanouška kupříkladu starých Pogues jsou Clannad přece jen až příliš ušlechtilí.
Lydon zůstal Rottenem
Ochranka zasahuje proti fanouškovi, který vyskočil na pódium při koncertu Johna Lydona.
Program na hlavní scéně uzavíral ex-punker John Lydon alias Johnny Rotten se svými obnovenými Public Image Ltd. (PIL). Způsob, jakým "vyfuckoval" z pódia návštěvníka, který se prodral přes zátarasy a ochranku na pódium (že by se šel jen schovat před deštěm, který v té době sužoval prostor pod Slezskoostravským hradem?) ovšem naznačil, že ona předpona "ex-" ještě tak úplně neplatí a v jeho těle stále tepe sexpistolsovské srdce.
John Lydon
A to přesto, že hudba PIL je radikálně odlišná od prostinkých, byť na hudební scénu 70. let velmi vlivných songů mateřské kapely. Pevné ostinátní rytmy a basové party umožňují nejen samotnému Lydonovi, ale i kytaristovi Lu Edmondsovi prostor k nejrůznějším alotriím a celkový výraz PIL působí hodně pevně, přímočaře, ale přes starý koncept vlastně velmi aktuálně.
Colours zůstaly oproti Pohodě stát
Luisa Maita
Ve čtvrtek bylo v provozu samozřejmě i několik dalších pódií, která dokázala zabavit návštěvníky během přestaveb na hlavní scéně. Někteří účinkující zůstali trochu za očekáváním. Brazilské zpěvačce moderní samby a bossa novy Luíse Maitě chybělo ve výrazu to podstatné, co právě tyto styly celosvětově proslavilo v podání jejich slavných kolegyň, totiž žhavost a sex.
Santigold
Pověst té, která zbourala Pohodu, předcházela v kuloárech Američanku Santigold. Nakonec se z ní co do koncertní image vyklubala jakási Lady Gaga chudých (kterémužto pocitu nepřidaly ani dvě nepříliš secvičené tanečnice). Po hudební stránce se pak její na výrazných basových spodcích postavené písničky nejvíce podobaly některým počinům americké nové vlny počátku 80. let. Což by samo o sobě nemuselo vadit, jen by člověk cestou do Ostravy shodou okolností nesměl v autě poslouchat opravdové Talking Heads...
Páteční program Colours of Ostrava, jejichž branami v první den prošlo podle pořadatelů kolem dvanácti tisíc lidí, začíná ve tři hodiny odpoledne. První velké nápory lze očekávat pod pódii domácích skupin Nightwork a Monkey Business (16 a 18 hodin). Mezi hlavními zahraničními jmény svítí ta bývalého člena Dead Can Dance Brendana Perryho (20 hodin) a údajně nejulítlejší newyorské kapely současnosti Semi Precious Weapons (půl hodiny po půlnoci). Hlavně aby si zatažená obloha nad Ostravou nechala své nevkusné experimenty s deštěm až na pondělí.
