"Dole dál třaskaly salvy: ten gigantický mechanismus, který jsme uvedli do pohybu, neúnavně a metodicky vraždil lidi. Od začátku dějin lidstva byla válka vždy vnímána jako to největší zlo. My, my jsme však vynalezli něco, vedle čeho válka působila čistě a neposkvrněně," uvažuje Littellův podivný hrdina, nacista se slabostí pro literaturu Maximilien Aue, o jehož historickém předobrazu německá média zaníceně spekulují.
Pravděpodobně je to však postava čistě románová, natolik je nejednoznačná a vlastně i neskutečná. Na jedné straně intelektuál, který cituje Platona, Hegela i Kanta, obdivuje Bachovu hudbu a poučeně rozebírá Stendhalovy deníky, na straně druhé ledový pozorovatel, který vraždění Židů považuje za nešťastné, ale nikoli zbytečné.
Přesně pojmenovává německé chyby a přehmaty, ale to mu nebrání, aby nevěřil až do konce, fascinován absolutnem, jímž je pro něj Stát, Národ a smrt, kterou se marně snaží pochopit.
Upřímně snaživý vrah Není to typ sadistického vraha, který by se v mučení vyžíval, ani šplhajícího snaživce, který o zadaném úkolu nepřemýšlí. Je to inteligentní úředník v pozadí mašinerie, který svou práci vykonává poctivě a neúnavně, bez touhy po osobním prospěchu – sbírá informace, jezdí na inspekce do koncentračních táborů a sepisuje podrobná hlášení.
Jak podotýká překladatelka Michala Marková, v některých pasážích skoro zapomínáme, že je to vrah, tak upřímně se snaží – ať jde o dobíjení popravovaných Židů nebo o jejich záchranu, pokud z toho kyne Třetí říši nějaký prospěch.
Aue asistuje při masakru Židů v Kyjevě, uvázne ve zmrzlých troskách stalingradské pasti, proniká do štábu Heinricha Himmlera a na samém konci války řídí pochod lidských trosek z Osvětimi.
Asi největší pozornost budí scéna z berlínského Hitlerova bunkru, kam se Aue také nachomýtne. Spolu s posledními věrnými má být vyznamenán za zásluhy, ale když se k němu Vůdce přiblíží, v náhlém návalu znechucení ho kousne do nosu. Původně mu jím měl jen zakroutit, ale v zahraničních vydáních Littell přitvrdil a těch několik vět týkajících se Hitlerova nosu změnil.
Drzou historku ospravedlňuje tím, že stejně nikdo neví, co se přesně dělo: většina dotyčných zemřela krátce poté a ti, kteří se zachránili, mají sotva chuť o svém vyznamenání v posledních dnech nacismu vyprávět. Mimochodem, důvodem Aueho činu byl Hitlerův smrdutý dech – ostrých (zá)pachů je Littellova knížka plná.
Jakkoli je to román realistický, umí čtenáře i znejistit, nechat splynout realitu a fikci, takže můžete jen odhadovat, zda Aue Volhu přeplaval, či nepřeplaval, které vraždy spáchal a které jsou jen halucinacemi, temnými chimérami.
Podobně přízračné jsou i hrdinovy "bohyně pomsty", dva zaťatí vyšetřovatelé, kteří jako by vypadli ze superhrdinského komiksu nebo bondovek. Čtenář se stále intenzivněji noří do hlubin Aueho "zkaženého" dětství, do víru osudové incestní lásky i chorobné nenávisti, po kterých však nezůstane nic – jen úděsná otupělost a tiché, mrtvé prázdno.
Littellův příběh je dlouhým nevzrušeným monologem člověka, který přežil, netíží ho svědomí, ničeho nelituje. Je netečný "jako němé fasády vybombardovaných měst", ale jedno přece jen nemá pod kontrolou – paměť, náhlé vzpomínky: "Moji kolegové mě mají za klidného, vážného, uvážlivého člověka. Klidný jsem, to rozhodně; ale často mi během dne začne v hlavě hučet jako v kremační peci.
Mluvím, diskutuji, rozhoduji, jako všichni ostatní; ale když si na baru objednávám sklenku, představuji si, že vejde nějaký člověk s puškou a zahájí palbu; v kině nebo v divadle si v duchu maluji, jak se pod řadami sedadel kutálí odjištěný granát; na přeplněném svátečním náměstí vidím vybuchovat auto naložené třaskavinami, bujaré odpoledne se mění v masakr, mezi dlažebními kostkami zurčí krev, kusy masa se lepí na zdi nebo proletí křižovatkou a padají do nedělní polévky."
