Ale o konfrontaci starosvětsky dobrotivého étosu díla z viktoriánské epochy s jednostrannými, vesměs deterministickými společenskými teoriemi, které se dostaly ke slovu v 19. a zčásti i ve 20. století.
Odtud slůvko bondage, což lze volně přeložit také jako mučeníčko – tomu je v různých stupních vystavována hlavní postava po výstupu ze zvěřince-sirotčince a vstupu do světa lidí.
Na scéně vidíme vpředu tři postele typické pro dobročinné ústavy, v každé z nich po jednom chovanci. V prostřední postýlce leží Oliver. Vedoucí sirotčince má v ruce obrovskou rákosku, lékař předvádí na Oliverovi brutální vyšetření. Jejich chování je v naprostém rozporu s ušlechtilými řečmi.
Představitelka Olivera Ivana Uhlířová už předtím skvěle zvládla chlapeckou roli kralevice Hromoslava v Králi Ubu – se stejně odzbrojující nevinností, která se, předhozena v cirku šelmám, stačí divit, proč těm nebohým zvířátkům nedali nic k jídlu.
Divadelní rukopis Zdenka Plachého i zde prozrazuje jeho původní hudební kvalifikaci, takže místy lze spíše hovořit o "mluvené opeře". O co je u jednotlivých postav méně divadelního pohybu, o to větší z nich vyzařuje koncentrace, kterou umocňují i nápadité kostýmy.
V příběhu lidského "materiálu" zkoušeného v tahu, tlaku a ohybu si řada herců zahrála ve více rolích. Jana Krausová zvládla stejně dobře sadistickou ředitelku sirotčince paní Manovou i uhlazenější hospodyni u pana Browna, jemuž propůjčil především svůj hlas Jiří Štrébl, který si v úvodu coby pedofilní kominík přichází "ošacovat" Olivera a vzít ho případně k sobě do učení.
Nitro je jinde než vnější povrch: tuto devízu, kterou systematizovala tzv. "filozofie podezírání" a především Sigmund Freud, autoři inscenace vyřešili tak, že v závěru je Oliverův zoufalý hlas slyšet zcela odjinud než z místa, kde obklopen rodinnou péčí sedí.
