Z dob nevázaného sexu s frontami fanynek a bojů s drogovou závislostí dnes Mötley Crüe zbyly hlavně hlučné rock´n´rollové písničky, provokativní tetování a bubeníkovi Tommymu Lee ještě neslavně proslulé pornovideo s Pamelou Andersonovou. Co s člověkem udělá několik dekád ve slavné americké heavymetalové kapele, vysvětluje kytarista Mick Mars (1956), který se svými spoluhráči zahraje ve středu v pražské O2 areně.
Vzpomenete si ještě na moment, kdy jste si poprvé řekl, že se z místní kapely v Los Angeles Mötley Crüe stanou něčím větším?
To už je hrozně dávno. Asi když jsme hráli ještě s jednou místní kapelou dva dny po sobě v Los Angeles. První večer jsme byli předskokany, ten druhý hlavními hvězdami večera. Měli jsme pod pódiem víc lidí, měli jsme větší koule, prostě všechno. O dva týdny později jsme úplně vyprodali dva nebo tři koncerty za sebou v klubu Whiskey, o kterém jsme napsali i písničku Down At The Whisky. Nevzpomenu si už na podrobnosti, ale každopádně ty večery byl celý blok plný lidí, kteří se snažili dostat na náš koncert. To mi docela napovědělo, že jsme na dobré cestě. Tehdy jsem si řekl: Jo, z toho asi něco bude!
Byla to ta doba, kdy jste začali žít podle hesla sex, drogy a rock´n´roll?
Když se ohlídnu zpátky, byl jsem hudebník, užíval si to, ale nevěděl, že to tak obyčejně chodí. Vždyť přece už muzikanti z 30. a 40. let včetně velkého Satchma kouřili trávu, užívali si večírky, měli spoustu holek. Je to pořád a pořád dokola. V otázce sex, drogy a rock´n´roll se za ta léta nic nezměnilo. Klidně bych mohl chodit do kostela, brát drogy, seznamovat se s holkama a poslouchat u toho mnohem tišší hudbu, než jakou hrajeme.
Ale rock´n´roll se k tomu životnímu stylu a nespoutanosti hodí víc, co myslíte?
Měli jsme úspěch a ten nás do toho opravdu vrhl. A šílení byli i fanoušci. Nejdivočejší byl zřejmě náš koncert v roce 1983 na US festivalu. Bylo tam asi 350 tisíc opilých lidí, tlačili se na sebe jako šílenci, mlátili se mezi sebou a došlo tam i k jednomu úmrtí. Ale to k rock´n´rollu taky prostě patří. Kdoví, jak by to dopadlo na Woodstocku, kdyby se všichni nezkouřili a nenaprali se LSD. Stejně by se tam určitě něco semlelo.
Kdy vy jste měli s kapelou první večírek ve velkém stylu?
Asi když jsme podepsali první nahrávací smlouvu. Byli jsme naivní malý děcka a vůbec jsme netušili, čemu jsme se upsali, a ještě jsme to oslavovali!
Pamatujete si z toho večera něco?
Spoustu opilých lidí. Co si tak člověk asi pamatuje z mejdanu? Opijete se, děláte blbosti a pak asi nějak dojdete domů. Prostě typická rock´n´rollová party.
U vás to vždycky nekončilo dobře. Co třeba váš velký hit Kickstart My Heart, ten za sebou má dost drsný příběh...
To bylo ještě v našem dekadentním období, kdy každý z nás byl buď závislý na drogách, alkoholik, nebo obojí. Doufám, že to řeknu dobře a náš basák Nikky Sixx, který tu skladbu složil, mi za to nenakope. On se tehdy předávkoval heroinem a byl několik vteřin v klinické smrti. Při oživování mu museli dávat elektrické šoky, aby mu zase začalo bít srdce. Když ho přivedli k životu, vyděsilo ho to, napsal tuhle písničku a rozhodl se, že už bude čistej.
Nepřijde vám to téma moc drsné?
Ne. Ať se každý umělecky vyjadřuje, jak chce. Existují jenom dvě nebo tři slova, která nemůžeme použít, aby nás hrála rádia. Ale my je stejně používáme.
Vy sám jste prý drogovou závislost jako jediný z kapely překonal sám. Jak jste to zvládl?
Sám ne, pomohli mi doktoři. Nevěřím totiž na odvykačky a léčebny. Tam na vás dohlížejí měsíc a nedají vám nic jiného než další pilulky, které jsou jen dalším rychlým řešením. A pak vás zase vypustí na ulici. Nikdo za vámi nechodí domů, nedává na vás pozor. Měl jsem štěstí, že jsem si najal správné lidi. Měl jsem velké bolesti, tak jsem do toho spadnul. Ale když mi vyměnili kyčel, chtěl jsem s drogami seknout. Trvalo to čtyři měsíce a měl jsem terapie a sestry se o mě staraly 24 hodin denně. Nakonec se to povedlo, ale snadné to nebylo.
Dnes tedy máte po koncertě v šatně větší klid než dřív?
Za těch skoro třicet let, co hrajeme, asi neexistuje nic, co bych nezkusil. Jsem trochu usedlejší než dřív, taky jsem starší. Ale koncert vždycky hraju, jako by to byl ten poslední. Bubeník Tommy Lee je pořád party zvíře. Já jdu dneska většinou tak hodinku po koncertě spát.
Změnilo nějak to, že jste v kapele, vaše osobnosti?
Já myslím, že v jádru jsme stejní. Někdo agresivní, někdo vyklidněný nebo pasivní, jiný je na byznys. Myslím, že kapela nebo člověk, který začne věřit rozruchu kolem sebe, všemu, co o něm píšou v novinách a časopisech nebo říkají v televizi, prohrál. A ztratil smysl toho, co znamená být hudebník, herec a podobně. A to bavit lidi. Ve chvíli, kdy si přestanete dělat věci po svým a začnete věřit vlastním sra..ám, tak je z vás sra..a.
