Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Co to vlastně je, ta transformace? A proč monument?

  15:25aktualizováno  15:25
Výstava Monument transformace, jež je k vidění v Galerii hl. m. Prahy, zkoumá přechod k demokracii skrze umění. Pracuje přitom s ironií i osobními prožitky.

Zbyněk Baladrán | foto: Monika Hlaváčová, MF DNES

Autoři výstavy Vít Havránek a Zbyněk Baladrán poslední tři roky přemýšleli o transformaci, která už dvacet let probíhá v postkomunistických zemích. A připravovali výstavu Monument transformace společně s knihou Atlas transformace.

Zbyněk Baladrán"Uvažovali jsme hlavně o tom, co to vlastně transformace je. My sami jsme pokusní králíci, kteří na vlastní kůži prožívají přechod od jednoho režimu ke druhému. Chtěli jsme tyhle změny nějak hlouběji pochopit. A zjistit, jak je odráží umění," vysvětluje Zbyněk Baladrán.

Jak tedy sami transformaci definujete?
Jednu z definic nabízí Václav Klaus, tedy liberálně ekonomické pojetí, které jsme v 90. letech skoro všichni vzali za své. Tahle představa vychází z toho, že komunismus byl nádor, který je možné vyoperovat, a tělo, tedy společnost, se pak uzdraví. Že transformace musí proběhnout hlavně v ekonomické sféře. Tohle podle našeho názoru nestačí. Kdybychom se drželi metafor, zbývá ještě široká oblast rekonvalescence psychické nebo neprozkoumané oblasti emocí. Na výstavě jsme nabídli mnoho různých uměleckých pohledů na transformaci.

A ta umělecká definice?
Ani po třech letech neumíme přesně říct, co to transformace je. Záleží na kritériích a měřítku. Ale víme, co jsme prožili. Společnost se proměnila, je třeba se podívat, co se stalo nebo děje. Nevím, jestli to potřebuje definici.

Nezkoumali jste však jen českou transformaci.
Šlo i o země a oblasti, jako je Španělsko, Řecko, Indonésie nebo Jižní Amerika. A zjistili jsme, že máme mnoho věcí podobných. Podnikli jsme cestu do Indonésie, kde před deseti lety padl Suhartův režim. Totalita tam skončila podobně jako u nás, ke studentským protestům se přidala celá společnost. Našli jsme tam umělce, kteří zpětně reflektovali, co se vlastně stalo. V první místnosti výstavy jsme kromě unikátní sbírky transparentů ze sametové revoluce umístili i tato indonéská videa. Jedno z nich se přímo ptá: Co jsi dělal v době, kdy byla revoluce? Další přináší rozhovor s mužem, který žije mimo společnost jako naprostý outsider a změna režimu je mu úplně jedno.

Čeho všeho se transformace vlastně týká?
Samozřejmě asi všeho. Ale nás zajímal osobní prožitek. Co se stalo se mnou a s mým životem? Jak se změnila každodennost? To byl jeden ze záměrů výstavy. Pokus o reflexi života, který si pamatuje, co bylo předtím a co se děje dnes. Jako bychom byli laboratorní zvířata, která zkoumají sami sebe. V počátcích projektu nás velmi oslovila kniha českých sociologů sdružených pod názvem Samisebe, kteří sami sebe pojali jako případovou studii a zkoušeli aplikovat některé výzkumné metody. Byl to zajímavý experiment. To nám moc pomohlo, my sami jsme pak zkoušeli různé přístupy, myslím, že je to nejvíc vidět ve vydané knize Atlas transformace.

Ale vaše kritéria byla umělecká, nikoli sociologická.
To ano, ale náš přístup je hodně otevřený směrem k jiným mimouměleckým pojetím. Vytipovali jsme umělce, o nichž jsme věděli, že reflektují společenské změny. Důležité pro nás bylo, aby umělec hledal řešení, byl svým způsobem politicky nebo společensky aktivní. Byť třeba velmi introvertně a intimně.

Například?
Jedno z prvních videí odrážejících komunistickou minulost natočil albánský umělec Sala. Při stěhování našel obrazovou nahrávku, na které jeho matka, tehdy asi dvacetiletá, mluví na nějakém velkém komunistickém sjezdu. Protože nahrávka byla bez zvuku, nechal s pomocí neslyšícího tlumočníka zjistit, co tenkrát říkala. A pak ji s tím konfrontoval, což bylo pro oba velmi traumatické. Další albánské video je z Tirany, kde tehdejší starosta udělal z hlavní třídy něco jako Potěmkinovu vesnici, tedy nechal natřít jen fasády do hlavní ulice. Aktéři videa jdou v průvodu a místo transparentů mají jen velká zrcadla, která odrážejí právě tohle vnější pozlátko.

Zvolili jste název Monument transformace. Proč zrovna monument?
Chtěli jsme tím dát najevo, že transformace je událost, kterou je možné nějak monumentalizovat, postavit jí památník. V tom je název trochu ironický. Na druhou stranu je to, co prožíváme, velmi podstatné a určující. Chtěli jsme obrátit pozornost někam mezi, někam, čemu se obvykle žádné pomníky nestaví. Proto monument. Ostatně v jedné části výstavy k monumentům přímo odkazujeme. Příkladem je dílo nazvané Opuštěný pomník od umělecké skupiny Little Warsaw z Maďarska, o němž nevíme, komu a kdo ho postavil a kdo ho potom zničil, jsou z něho odtesány veškeré znaky, které by to pomohly identifikovat. V téhle části výstavy je třeba i španělské video, jakási choreografie s velkou bronzovou hlavou diktátora Franka. Účastníci akce se ji snaží zničit – házejí ji do moře, zapalují ji, vláčejí za autem, drtí nebo vyhazují do povětří.

Proč?
Ve Španělsku udělali jakousi tlustou čáru za minulostí a po třiceti letech demokracie se tak některé věci vynořují naprosto nenadále nevyřešené. A jen velmi málo umělců tenhle politický rozměr zajímá. Tohle je jedno z mála videí, jež se k minulosti vracejí. Mimochodem ta Frankova hlava je nezničitelná, což je hezká metafora.

Jak to video skončí?
Nějaký sedlák si tu hlavu odveze na oslovi a udělá mu z ní nakonec koryto na krmení.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Roman Franta: Masový běh (2016-2017)
OBRAZEM: Skol! Jizerská padesátka slaví, umělci se jí nechali inspirovat

Jedna z nejvýznamnějších zimních sportovních událostí v Česku, Jizerská padesátka, slaví letos padesátý ročník. Také k té příležitosti jsou od soboty až do 17....  celý článek

Světoznámý malíř a grafik Dimitrij Kadrnožka ve svém podkrovním ateliéru v...
STAŘÍ MISTŘI: Malíře pocitů a erotiky Kadrnožku měli za agenta CIA i StB

Malíř Dimitrij Kadrnožka se měl původně stát farářem, ale z jezuitského lycea ho pro drzost vyhodili. Syn hrdiny od Zborova za války pomáhal v protinacistickém...  celý článek

Skica, která by mohla být předlohou Mony Lisy od Leonarda Da Vinci.
Leonardo Da Vinci možná Monu Lisu původně nakreslil bez oblečení

Italský malíř Leonardo da Vinci si možná Monu Lisu, patrně nejslavnější portrét všech dob, nejdřív načrtl uhlem jako nahou ženu. Experti v pařížském muzeu...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.