Co si myslí o Stalinovi jeho vnuk? A byla Nastěnka do Ivánka zamilovaná?

Mimořádně zajímavé a místy šokující svědectví o stavu myšlení tak či onak zajímavých Rusů přináší v knize rozhovorů Ruské duše bývalý zpravodaj Českého rozhlasu v Rusku Petr Vavrouška.

Stalin byl podle svého vnuka bůh...

Petr Vavrouška (1975) pobýval v Rusku čtyři roky a zdejší práce mu přinesla hned několik ocenění - Hlavní cenu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky za reportáže o čečenských uprchlících nebo rozhlasovou cenu Prix Bohemia za investigativní reportáž Média v éře Vladimira Putina.

Je sympatické, že v době tak často skloňované "politické korektnosti" a "vyváženosti" se Petr Vavrouška jasně vyhraňuje. V úvodu píše: "Někomu se bude možná zdát výběr zpovídaných velmi subjektivní, politicky nevyvážený, jednostranný. Zejména pak ´protiputinovský´. Ale byl to záměr. Chtěl jsem upozornit na ty odstíny ruské duše, ze kterých jde strach, které mají pořád v sobě více toho sovětského než ruského."

Knihu Vavrouška rozdělil na tři části. První - s názvem Putinovo Rusko - představuje prostřednictvím poměrně obsáhlých rozhovorů osobnosti spjaté především s politikou a médii dneška, počínaje velmi zajímavým výkladem politologa Dmitrije Oreškina přes bývalého šachistu a dnes politika Garriho Kasparova po osoby spjaté s politicko-kriminálními kauzami, tedy např. Andrejem Lugovojem, podezřelým z vraždy agenta Alexandra Litviněnka, či synem zavražděné novinářky Anny Politkovské Iljou.

Dmitrij Oreškin o Putinovi

Putinský konsenzus předpokládá jedno jednoduché mediální pravidlo: Můžete nadávat do televize na režim, na Kreml, na Moskvu, na cokoliv. Nikdy ale ne osobně na Vladimira Vladimiroviče Putina.

Ve druhé části hovoří široké spektrum osobností, jejichž hlavní osudy souvisejí s obdobím Sovětského svazu. Jedná se o nejsilnější část knihy - co osobnost, to silný příběh, ze kterého čtenáře občas nemůže neobcházet hrůza. A tak se ve vyprávění Arkadije Pejsacha dozví tabuizované informace o válečné blokádě Leningradu, od Jevgenije Pasternaka o pronásledování jeho otce, držitele Nobelovy ceny za literaturu Borise, nebo skutečně fascinující vzpomínky Igora Kostina, vůbec prvního fotografa, který se dostal do prostoru vybuchlé černobylské elektrárny.

Tento oddíl knihy je - tam, kde to bylo možné - chytře vystavěn do dvojic rozhovorů, které následují po sobě. A tak se skutečně skandální povídání s evidentně pomateným Jevgenijem Džugašvilim, o jehož ladění svědčí už jen název Stalin, můj děda, je pro mě bůh, skvěle doplňuje s rozhovorem s Jurijem Brodským, který se zabývá rekonstrukcí osudů lidí, kteří přišli o život ve stalinských koncentrácích.

JEVGENIJ Džugašvili o Stalinovi

Já ho zbožňuji a klaním se před ním. Obrazně řečeno: Stalin se dostal do čela země v době, kdy společnost měla pouze lopaty. Když zemřel, Sovětský svaz už měl v rukou atomovou bombu. To přece o mnohém vypovídá. Vybudoval obrovský průmyslový a vojenský potenciál. A to jsme kvůli rozpadu Sovětského svazu všechno ztratili. Za to by měli Gorbačova a Jelcina postavit ke zdi.

Stejně tak zmíněný rozhovor s Pasternakovým synem doplňuje povídání s dcerou Nikity Chruščova Radou. Chruščov je nejednoznačná postava sovětských dějin, na jednu stranu odvážně odhalil stalinské zločiny, na druhé straně právě za jeho vlády byl Pasternak přinucen ostentativně se vzdát Nobelovy ceny, jež mu byla udělena za román Doktor Živago, který v Sovětském svazu za jeho života nevyšel.

A ještě jedna zajímavá dvojice: bývalý gruzínský prezident a hlavně dlouholetý ministr zahraničí Sovětského svazu Eduard Ševarnadze "versus" strůjce perestrojky a poslední vládce Sovětského svazu Michail Gorbačov. I oni, dnes oba jako důchodci sledující politiku zpovzdáli (byť Gorbačov s jistými tušenými ambicemi), říkají místy věci, nad kterými čtenáři zůstává rozum stát.

Michail Gorbačov o radaru v ČR

Je to vaše věc. Naší povinností je ale vám i Američanům říct, co to může pro Rusko znamenat a k čemu to povede. To dělá Putin otevřeně a mnoha lidem se to nelíbí. Rusko prostě bude adekvátně reagovat a najde odvetné kroky.

Třetí část Ruských duší sice nese název Rusko bez politiky a skutečně přináší rozhovory vesměs s osobnostmi z oblasti kultury a sportu, v žádném případě se ale nelze politickému přesahu vyhnout - v Rusku i bývalém Sovětském svazu s politikou prostě souvisí všecko. Snad jediný, kdo je zcela odpolitizován, je herečka Natalija Sedychová, jejíž kariéru do značné míry nalinkovala její první filmová role, kterou natočila v patnácti letech: Nastěnka v populárním Mrazíkovi.

Nastěnka o představiteli Ivánka

Ano, byla to taková dětská zamilovanost. On byl krásný, kulisy natáčení filmu opravdu připomínaly pohádku a Ivánek se mi moc líbil. Nikdy jsem mu to ale neřekla.

Výtvarník Svetozar Rusakov, kterého Vavrouška stihl vyzpovídat rok před smrtí, ovšem vzpomíná na zásahy státu do slavného seriálu Jen počkej, herec Oleg Tabakov vzpomíná na represe vůči svým rodičům, hokejový trenér Viktor Tichonov se snaží zuby nehty vybruslit z otázek o politických rozměrech zápasů mezi Sovětským svazem a Československem i o "zvaní na kobereček" po prohraných utkáních.

Velké příběhy ovšem přinášejí i rozhovory s u nás absolutně neznámými lidmi, jako je třeba Nina Šulginová, výhradní překladatelka knih Milana Kundery do ruštiny. Příběh, ve kterém se spojuje politický rozměr (sebevražda otce v souvislosti se ztrátou víry v komunistické učení) s lidskou tragédií (předčasná smrt dcery a manžela) a setkáním - byť pouze "korespondenčním", v reálu se nikdy nepotkali - s výjimečnou tvůrčí osobností Milana Kundery, by sám o sobě vydal na mimořádný román.

Jak Kundera otravoval s odstavci

Zavolal mi šéfredaktor, že Kundera chce vše úplně předělat, že mám okamžitě dorazit. Nikdy na ten den nezapomenu. Bylo to 26. prosince 2000, o den později umřela má dcera. Ani nevím, jak jsem se dostala do redakce, v té době jsem už od lékařů věděla, že je v kritickém stavu. Četla jsem jeho fax v slzách.

Co se mu tak nelíbilo?
Odstavce. Chápete? Jen odstavce. Nechápal, že v ruštině se píše přímá řeč jinak než v češtině. Že u nás je většinou na začátku věty. A to jsem s ním musela několik dnů řešit. Dcera mezitím zemřela, už se chystal pohřeb a on mě dokola otravoval, doslova bombardoval těmi odstavci. Myslela jsem, že se zblázním. (...) Nakonec mu z redakce zavolali, že mi zemřela dcera. Okamžitě změnil tón, ale stejně mě pak pořád kvůli těm odstavcům otravoval. Napsal mi dopis, že samozřejmě chápe, v jakém jsem rozpoložení a co prožívám a že mi můžou být jeho odstavce ukradené, ale... a tak dále.

Petr Vavrouška je schopný, talentovaný a zkušený novinář, jeho rozhovory jsou dobře vedeny, v některých případech se snaží z objektu svého zájmu skutečně s až buldočí zaťatostí dostat konkrétní odpověď.

Na jeho knize, k jejímuž účinku nemalou měrou přispívají i ilustrační fotografie Jana Šibíka, je ale pozoruhodná ještě jedna věc: na rozdíl od jiných podobně pojatých publikací se nejedná jen o "hala bala" poskládanou "recyklaci" již zveřejněných článků, nýbrž o koncepční dílo, které má svou ucelenou výpověď. A ta není, přiznejme si to, pro dnešní Rusko nijak zvlášť povzbudivá.

Petr Vavrouška: Ruské duše
vyd. Radioservis, 264 stran