Irvingův pobyt v Česku (3.–6. května) nedoprovodí žádná jeho nová kniha v češtině. Všechna jeho dosavadní díla už totiž česky vyšla, a to včetně posledního a nejdelšího Irvingova románu Dokud tě nenajdu.
Spánek a posilovna
John Irving patří mezi nejpopulárnější světové spisovatele a zřejmě je i tím fyzicky nejzdatnějším, od mladických let na sobě vytrvale pracoval, aby se stal „celkem slušným zápasníkem“. O kondici dbá neustále, ostatně pro svou pražskou návštěvu si vymínil hotel vybavený posilovnou. A pak měl ještě jednu podmínku, která jako by vypadla z jeho románů – odpoledne nechce být nikým rušen, hodlá totiž spát.
Cynicky, s krutým humorem píše o bizarních postavách, podivných rodinných vztazích, zneužívání, týrání a výstředním sexu, posedlostech i citovém odcizení. Jeho zápletky jsou efektní podobně jako jeho styl, ale někdy vyznívají poněkud samoúčelně. Jak hluboce jsou jeho náměty provázány s osobním traumatem, však autor svým čtenářům objasnil teprve loni.
Veřejně se přiznal, že se narodil jako John Wallace Blunt, že po rozvodu rodičů (Irvingovi byly tehdy dva roky) k němu otec nemohl mít přístup a v jedenácti letech ho zneužívala starší žena. V tomto smyslu je Irvingův devítisetstránkový opus Dokud tě nenajdu v mnohém autobiografický, vypráví totiž o hledání vlastní minulosti i stále unikajícího otce, či přesněji řečeno jeho vidiny.
Velké příběhy
Irvingovy romány zpravidla čtenáře vtahují barvitými osudy a dokonale zvládnutou formou, autor se otevřeně hlásí k odkazu a stylu anglického romanopisce 19. století Charlese Dickense, ovlivnil ho však i kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez či Němec Günter Grass.
„Nemohl jsem se Dickense nabažit, i když pro mě jako dyslektika představoval tvrdý oříšek; bojím se, že na úkor mých školních výsledků. Dá se říci, že právě kratší díla mých oblíbených autorů mě obvykle přivedla k jejich delším knihám, které jsem si zamiloval ještě víc,“ píše Irving ve svých vzpomínkách Imaginární přítelkyně.
Pro svou dyslexii musel dřít víc než ostatní, svou urputnost uplatňoval v učení, četbě, zápasení, ale i ve svých dílech – stále přepisuje, dokud se mu dílo nezdá dokonalé. A zcela vážně mluví o svém nedostatku nadání.
S tím by však asi mnozí čtenáři nesouhlasili, zvláště pokud jde o Irvingův kultovní román Svět podle Garpa, který roku 1978 vyvolal doslova garpovskou horečku – včetně takových rekvizit, jakými byla trička s nápisem Pozor na Spodního výra. Oním Spodním výrem je chorobný, užíravý strach z násilí, který ochromí život senzitivního spisovatele T. (technika) S. (seržanta) Garpa a nedovoluje mu „normálně“ žít a prožívat rodinné štěstí. Černá groteska z americké společnosti mohla v češtině vyjít až o devět let později, v překladu Radoslava Nenadála a nákladu padesáti tisíc výtisků.
