Co nabídne Santana v Praze?

  • 11
Jaký bude páteční pražský koncert Carlose Santany? To je pravděpodobně nejčastější otázka, již si opakují příznivci tohoto „šamana“, ovládajícího patrně nejzpěvnější elektrickou kytaru v historii rocku.

Jenom obsáhlá diskografie a legendární hity zaručují, že se máme na co těšit. Santanova hudba je totiž dokonale uzpůsobena právě koncertní prezentaci.

Santanovy hudební kořeny sahají do Mexika a opírají se o latinskoamerickou rytmiku. Ostatně v šedesátých letech Santana začínal jamovat na kalifornských plážích s hráči na perkuse, kteří byli především kubánského původu. Rytmičnost a tanečnost Santanovy hudby také souvisí s pocitem, že tanec může být věc posvátná, popřípadě magická.

„Bílá“ populace slyší spíše na strojový rytmus než na teplý zvuk kožených blan bubnů, které původně sloužily k obřadním účelům. Naštěstí pro Santanu a jeho posluchače se právě v šedesátých letech změnila vnímavost publika.

Na legendárním Woodstocku v roce 1969 působilo Santanovo vystoupení jako skutečné zjevení či zvěstování, mluvící prostřednictvím hutné rytmiky a melodické linky elektrické kytary, která tuto rytmiku dokonale ctila. Kromě toho, že je Santana excelentní kytarista, je také vynikající bubeník.

Jeho hudba nahraná ve studiu je nabitá energií a pozitivní atmosférou stejně jako koncerty. Proto ani nepřekvapí, že Santana nevydal mnoho živých nahrávek. Patrně nejúžasnější živý záznam pochází z koncertu s bubeníkem a zpěvákem Buddy Milesem, vydaný pod lakonickým názvem Live!

Jazzrockové prvky smíšené s rockem hendrixovského kalibru podepřené dechovou sekcí se valí jako lokomotiva tropickým pralesem, aby v nejtemnějším místě pronikl do této houštiny zlatý paprsek Santanovy melodické kytary.

Odlišnější atmosféru přináší živé dvojalbum Lotus nahrané v Japonsku. To už měl Santana za sebou umělecky nejnáročnější jazzrockový „triptych“ alb Caravanserai, Borboletta a Welcome, která představují vrchol jeho umělecké dráhy a rockové hudby vůbec.

V porovnání s nimi působí Lotus trochu překombinovaně: náročnější kompozice se zde přetlačují se slavnými hity Gypsy Queen, Oye Como Va, Black Magic Woman, které vstoupily do zlatého hudebního fondu.

V roce 1993 vyšel koncertní záznam Santanova vystoupení v Jižní Americe, především v rodném Mexiku, nazvaný Sacred Fire. Za zmínku stojí také později vydané dvojalbum Live At The Fillmore, nahrané v roce 1968. Svědčí o tom, z jakých ingrediencí nakonec Santana uvařil svůj nezaměnitelný styl.

Santanův mohutný návrat s deskou Supernatural (1999) je v mnoha ohledech paradoxní. Osm cen Grammy, které Santana za album získal, přišlo tak trochu v nepravou dobu a za nepravé dílo. Přitom Supernatural není špatná deska. Z hlediska zvuku, mixu, výkonu hudebníků i kompozice lze hovořit o jednom z nejprofesionálnějších alb vůbec.

Avšak ani hostování plejády zvučných jmen nemůže zastřít fakt, že Santana udělal řadu podstatně lepších desek - Amigos, Festival nebo Moonflower, a to i v době, kdy zájem o jeho produkci poklesl.

Jediné, co Supernatural trochu postrádá, je právě těžko postižitelná, autentická a ze srdce vycházející energie, která je pro Santanu charakteristická. Zatím poslední deska Shaman se nese v podobném duchu a člověka lechtá na jazyku slovíčko komerční. I když za takovou „komerci“ by dala řada hudebníků obě ruce do ohně.

Co lze tedy očekávat od mexického hudebního šamana v Praze? Protože je zde Santana poprvé, zaměří se asi na průřez svo tvorbou. Má z čeho vybírat a vůbec by nevadilo, kdyby si od skladeb z posledních dvou desek odpočinul. To se však nedá předpokládat. Ovšem i tak Santana potěší především generaci posluchačů, kteří s jeho hudbou plnou světla a radosti v šedesátých a sedmdesátých letech vyrůstali.

Carlos Santana, koncert We are the Future na podporu dětí žijících ve válečných oblastech, Řím. (16. května 2004)