Některé historky líčila jen mezi kolegy, osud svého otce za politických procesů 50. let svěřila pouze blízkým přátelům. To už neplatí.
V právě vydané knize pamětí se herečka Jiřina Bohdalová vyznala i z téhle těžké rodinné kapitoly. „Tím, že si konečně řeknu svoje, se mi maličko i uleví,“ vysvětluje v úvodu.
Dlouhé roky předtím, než se ke zveřejnění svých vzpomínek vůbec odhodlala, mnohem dřív, než vybrala spoluautora, jímž se nakonec stal Petr Hora-Hořejš, měla už jasno o názvu své knihy. „Bude se jmenovat Měla jsem štěstí na lidi. Protože to je pravda,“ říkala herečka.
Název uchoval i netradiční vydavatel, firma Mountfield. Knihu prodává ve svých pobočkách a dvou stovkách knihkupectví; pro velký zájem musí dodávat další výtisky. Není divu: Bohdalové popularita spolu s pečlivou výbavou knihy včetně fotografií ze soukromého archivu jsou spolehlivým lákadlem. A to přesto, že herečka varuje: „Intimity, senzace a skandály se tu nekonají!“
Jak to bylo s tátou
O čem tedy píše? O svém dětství, kdy ji maminka, v mládí nadšená ochotnice, zapsala do baletu a komparzu, ale také z ní vychovala hospodyni: kuchařku a milovnici deček, „leštidlo a cídidlo“. O svém otci, z jehož vojenského památníku tu cituje. O tom, jak se odmala ráda předváděla a smích jí byl už tehdy bližší než pláč.
O studium herectví se pokoušela dvakrát neúspěšně. Zvolila si „náhradní program“, učitelskou kariéru v Ostravě, kde působil budoucí otec její dcery Simony Stašové. Školákům četla pohádky způsobem, jejž později proměnila v nezapomenutelné vypravěčství večerníčků. Až dotřetice, v roce 1952, se na DAMU dostala.
A její profesor Vítězslav Vejražka po scéně z Lucerny, kdy svému protihráči vlepila pořádnou facku, řekl: „Bohdalová je ochotná kvůli smíchu i zabít partnera.“ Nicméně právě v době, kdy se cítila šťastná ve škole a těšila na svatbu a dítě, přišla událost, kterou herečka v kapitole Velký malér v rodině vypráví veřejně vůbec poprvé.
Popisuje, jak roku 1954 zatkla Státní bezpečnost jejího otce, jak ve vazbě drželi a vyslýchali i ji a jak ve vypjaté situaci u soudu, kde její otec dostal patnáct let vězení, pocítila porodní bolesti. Právě od té historie se odvíjely spekulace, proč se hereččino jméno ocitlo v záznamech StB, jimž se Bohdalová úspěšně bránila soudně. Celou aféru kniha shrnuje v oddílu StB a já: Jak to bylo doopravdy.
Haló, tady Werich
Po otcově uvěznění se Bohdalová stala živitelkou rodiny: matky, mladší sestry a vlastní dcery. „Zapisovala jsem si, čestné slovo, každý dvacetník,“ přiznává. Roku 1957 ukončila školu hlavní rolí v absolventském představení Josefíny, na něž přišel i JanWerich, tatínek její spolužačky Jany. Vzal studenty na večeři, druhý den zavolal - Tak jak se vám spalo na vavřínech? - a dal jí angažmá v Divadle ABC.
Kromě hereckých šancí Bohdalová nesmlčela ani lidskou pomoc, které se jí od Wericha dostalo. Další kapitoly představují Vladimíra Dvořáka, s nímž pracovala třiačtyřicet let - náměty prý sbíral na tramvajových refýžích, ale také jiné kolegy, dále hereččin divadelní triumf v Idiotce, vznik slavných filmů Ucho a Hvězda zvaná Pelyněk i „svatební vsuvku“ s Radkem Brzobohatým. Manželství trvalo dvanáct let.
Publikace obsahuje rovněž hereččiny komentáře k fotografiím a závěrečnou zpověď nazvanou Pocity a postřehy starší dámy. V ní se Bohdalová vyznává, co si myslí o popularitě, svobodě, víře. A ujišťuje: „Herectví miluju, ale nejsem na něm závislá jak feťák na své droze. Samozřejmě by mi chybělo. Bude mi chybět. Ale rozhodně mě spuštění poslední opony nezabije.“
