Boden v devadesátých letech na počítači navrhl urbanistický systém využívající prefabrikované ubikace z levných materiálů. Krabice jsou omyvatelné, dají se přidělat jako vlek za auto nebo kdekoli postavit na ulici. V katalogu si zájemce může vybrat jejich vnější úpravu podle svého vkusu, či dokonce víry. Takové mobilní schránky zaručující bezpečnou separaci od okolního světa. V Praze ovšem Boden představuje novější, ještě minimalističtější produkty. Do snímků ulic tentokrát na počítači vkomponoval jakési čtvercové regály. Reálnou funkci nemají. V Bodenově podání v exteriéru např. "umožňují pohodlně odložit předměty denní spotřeby" - což je samozřejmě také nesmysl, ale jádro věci leží v jiném popisku. U snímku krabice stojící před parkovištěm je napsáno: "Konstrukce sestavená na ulici otužuje citlivost chodcova vnímání."
Podobným atakem na unuděné smysly je projekt Bunkeri anonymních chorvatských performerů. Ti několik let proměňují betonové bunkry rozkládající se na chorvatských hranicích v pohádkové stavbičky. Šedivý beton polepují křiklavými tapetami a ventilaci natírají narůžovo. Tyto transformace provádějí zásadně v noci během národních svátků - hrdá monstra se ve výroční dny stávají podivnými nefunkčními exoty. Pro tuzemce jsou takto upravené bunkry stejně směšné jako představa, že by do nich dnes někdo vlezl s puškou v ruce bránit svou zem; pro Chorvaty s jejich nedávnou zkušeností musí mít značně kontroverznější nádech.
Také Záběry od Maďara Dezsö Szabó (1967) lze číst jako studii latentního nebezpečí. Jeho modelový příklad násilného zločinu v sobě ovšem nemá ani kapku ironie a bohužel ani zajímavý nápad. Na fotkách prostě vidíme jen vanu plnou krve, krvavou kaluž na prázdné chodbě a rozhrabaný pokoj.
A nad instalacemi Tomáše Hlaviny (1966) by stál s rozpaky i nejeden praktikující filosof. Třeba před Květinami na motýlech, bílými kapesníky uvázanými na čtyřech tyčkách, lze - jak nám napovídá katalog - donekonečna uvažovat, jakou ontologickou povahu tyto transcendentní předměty mají.
Jan Stolín (1966) zase ve výloze Špálovky rozvinul své oblíbené funící potrubí, s nímž loni neuspěl ve finále Ceny Jindřicha Chalupeckého; tentokrát má délku 67,5 metrů. I jeho dílo může být "modelovou fikcí" - ale tak jako u Hlaviny také čímkoli jiným. Tahle "modelová nejednoznačnost" objektů obou českých autorů přitom není ve srovnání s jejich zahraničními kolegy žádnou výhodou. Spíše vypovídá o jejich až protivné uzavřenosti do sebe.
|
Modelové fikce |
|
Kurátor Michal Koleček |
|
Galerie Václava Špály, Národní 30, Praha 1 |
|
Výstava trvá do 29. dubna 2001 |
Také Záběry od Maďara Dezsö Szabó (1967) lze číst jako studii latentního nebezpečí. Jeho modelový příklad násilného zločinu v sobě ovšem nemá ani kapku ironie a bohužel ani zajímavý nápad. Na fotkách prostě vidíme jen vanu plnou krve, krvavou kaluž na prázdné chodbě a rozhrabaný pokoj.
A nad instalacemi Tomáše Hlaviny (1966) by stál s rozpaky i nejeden praktikující filosof. Třeba před Květinami na motýlech, bílými kapesníky uvázanými na čtyřech tyčkách, lze - jak nám napovídá katalog - donekonečna uvažovat, jakou ontologickou povahu tyto transcendentní předměty mají.
Jan Stolín (1966) zase ve výloze Špálovky rozvinul své oblíbené funící potrubí, s nímž loni neuspěl ve finále Ceny Jindřicha Chalupeckého; tentokrát má délku 67,5 metrů. I jeho dílo může být "modelovou fikcí" - ale tak jako u Hlaviny také čímkoli jiným. Tahle "modelová nejednoznačnost" objektů obou českých autorů přitom není ve srovnání s jejich zahraničními kolegy žádnou výhodou. Spíše vypovídá o jejich až protivné uzavřenosti do sebe.
 Detroit IX / 98, digitálně upravená fotografie, 1999. |
 Město bez Měsíce - Chicago 98 / VI, digitálně upravená fotografie, 1999. |
 |
 Konstrukce sestavená na ulici otužuje citlivost chodcova vnímání. |
 Konstrukce umožňují pohodlně odložit předměty denní spotřeby. |
