Předem upozorněme, že tento článek v žádném případě nedá návod, jak oddělit „zrno od plev“, tedy kvalitní literaturu od té druhé, řekněme škváru, ale i braku nebo kýče, což jsou sice kategorie, které se možná v drobných nuancích liší, ale na jejich negativním znaménku se asi shodnou prakticky všichni.
Ani nemůže. Čtenářský vkus se, stejně jako v kterémkoli jiném kulturním odvětví, radikálně liší člověk od člověka. Mustr na to, čím udělat druhému radost, nevyčtete z nabídkových letáků ani seriózních recenzí.
Ty vždy nahlížejí dílo z jediného úhlu, tedy komerčního, respektive odborného. Jenže když tetičce koupíte kanonický vážný román, na jehož kvalitě se shodne deset literárních vědců z deseti, a ona by radši zamilovaný románek, jaký čítala v době svého mládí, narazíte.
Grafomanův spár
Abychom si aspoň trochu přiblížili, co všechno lze do šuplíku škváru zavřít, oslovili jsme čtyři zástupce takzvaného literárního provozu. Zajímal nás jejich osobní pohled na to, co to vlastně škvár je. A také, jaký kněmu mají vztah. Protože ne vždy musíme nutně to, co považujeme za nekvalitní, také v pravém slova smyslu odsuzovat. Aneb: svou třináctou komnatu má skoro každý.
„Co je škvár? Egomanův svár a grafomanův spár, co nemá vtip ani tvar,“ zaveršovala brněnská nakladatelská redaktorka Zuzana Voráčová. A vážně k náplni termínu škvár dodává: „Všechno, co se tváří jako něco jiného nebo se za to vydává, co je poplatné zvrácené ideji nebo mysli, čemu chybí estetický i etický rozměr. Pokud to tedy není fór.“
Martin Reiner
Nějakou obecnější definici se ovšem všichni oslovení zdráhají uvést. „Nejrychleji mi to asociuje s textem, který je nějak extrémně odbytý nebo nezvládnutý jazykově,“ říká majitel nakladatelství Druhé město a úspěšný spisovatel, držitel ceny Magnesia Litera Martin Reiner. „S takovými texty jsem se jako nakladatel setkal nejednou; pro posouzení díla mi pak často stačí dva odstavce,“ dodává ze své nakladatelské praxe.
Jeho pražský kolega Jan Šavrda, vydávající beletrii i odbornou literaturu pod značkou dybbuk, je poněkud drsnější: „Nepoužívám slovo škvár nebo brak jako hodnotící kritérium; v tomto případě používám slovo ‚sračka‘, tedy slovní průjem. Toho je plná e-mailová schránka, internet a knižní pulty. Pořádně pevnou a tvrdou knihu často těžko najít.“
Nakladatel Jan Šavrda
A co tedy podle Šavrdy onen škvár bez hodnotícího znaménka může být? „Díla, která se mi vlastně nějak romanticky líbí a považuji je hlavně za ‚žánrovky‘. Ale i ta, aby čtenářsky fungovala, musí být zručně napsaná – i když psaná třeba jen pro tu škváru. Řadím tam tedy žánry jako fantasy, sci-fi, erotika, červená knihovna, detektivky, western, horory.“
Laureát i naivista
Zcela originální, ale vlastně asi většině čtenářů přístupný pohled na věc má Radim Kopáč. Literární kritik spověstí „sekerníka“ a externí spolupracovník MF DNES říká nebývale smířlivě: „Literatura je buď dobrá, nebo špatná. Buď něco říká, nebo nikoli. Co bere jeden za dobré, může jiný brát za špatné. A schovávat to, pod jakou hlavičku zrovna chce: škvár, brak, kýč, druhořadé, třetiřadé atp. Literární škvár je pro mě to, co mě nezajímá, co se mě nedotýká jako čtenáře – výrazem, natož myšlenkou. A je úplně jedno, jestli jde o práci čerstvého laureáta Nobelovy ceny za literaturu, nebo nějakého zapadlého literárního naivisty typu Mnoháčka Zgublačenka nebo Emilie Puldové.“
Radim Kopáč
Kopáčovi do ruky ostatně svým způsobem hrají i konkrétní příklady ostatních oslovených, aby uvedli, jaká díla, podle typů, žánrů či autorů, považují za škvár. Zuzana Voráčová jmenuje „Pavlíka Morozova, budovatelský román, vytí komunistických pěvců míru a většinu nevyžádaných rukopisů.“
Jan Šavrda nabíjí ostrými a střílí: „Například autoři Jo Nesbo, Lars Kepler, Jaroslav Foglar, Arthur Conan Doyle, Jules Verne, Karel May.“ Po dotazu na svoji případnou osobní slabost pro některý druh škváru však týž respondent dodává: „V současnosti moc škváru nečtu, ale nemohu zapomenout na čtenářské zážitky zdětství – mayovky, verneovky, Biggles, Šedá pečeť či Lovecraft. Možná že se za pár let do čtení škváru zase pustím, ale to už díky videu a internetu tyto knihy zřejmě nebudou vkategorii ‚škvár‘, ale v oddělení ‚krásná literatura‘“.
Škvára mezi květinami
Obálka prvního vydání Máje (1836)
Mimochodem, to slovo samo, tedy škvár, má s největší pravděpodobností základ ve slově škvára. Tedy spečená nerostná hmota vzniklá při tepelných procesech. Dnes již nežijící redaktor Českého rozhlasu Michal Novotný ve svém pořadu Slova v roce 2003 upozornil, že zřejmě vůbec poprvé bylo slova škvára v souvislosti s hodnocením literatury použito 31. května 1936 včasopise Česká včela.
Tam se Jan Slavomír Tomíček rozčiloval, že dílo, které recenzuje, „jest škvára, která z vymřelé sopky vyhozená mezi květiny padla“. A který že to pokleslý brak ctihodného žurnalistu k tak poetické kritice dovedl? Máchův Máj...
