Co by na Vanessu řekl Bach?

17. prosince 2001 12:23

Vanessa Mae má za sebou několik životních skoků. Jako nejmladší interpret v historii nahrála skladby od Mozarta, Bacha a Čajkovského. Bylo jí 13 let. Dva roky nato vyměnila klasiku za taneční hudbu. V jedenadvaceti utekla z domova a teď si dělá, co chce. Má přítele Lionela Catalana a šarpeje Gasparda. Narodila se v Singapuru a od tří let žila s matkou a nevlastním otcem v Londýně.

Na schůzku vpražském hotelu Intercontinental přišla v tmavomodrých džínách a černém tílku. Z panoramatické restaurace si prohlížela Prahu. Hele, támhle kouří komín, to už se v Londýně nevidí," řekla, než se rozpovídala o svých cestovatelských zkušenostech a svobodě, kterou nedávno získala.

Před dvěma roky jste opustila svou matku, která vám osm let dělala manažerku, pohádaly jste se?
Nejednám impulzivně, přemýšlela jsem o tom dlouho. Byla jsem jako v pták ve zlaté kleci. Matka kontrolovala celý můj život včetně účtu. Rozhodovala nejen o tom, co budu hrát, ale i co mám nosit a jaký si mám udělat make-up. Měla jsem všechno, ale sama jsem nemohla vyjít ani na ulici a o romantických schůzkách ve dvou se mi mohlo zdát. Se všemi kluky jsem se musela rozejít - buď jsem na ně neměla čas, nebo mi je matka rovnou zakázala.

Prý jste si ani nesměla sama uříznout krajíc chleba.
To je pravda, matka byla paranoidní, že si něco udělám a nebudu moci hrát.

Máte pojištěné ruce?
Ano, maminka mi je pojistila před čtyřmi roky pro případ, že by úraz ukončil mou kariéru.

Prozradíte na kolik?
Na hodně, hudba mě živí.

Diskografie
The Violin Player	1995
Vanessa Mae: The Classical Album 1	1996
China Girl - The Classical Album 2	1997
Storm	1998
The Original Four Seasons And The Devil's Trill Sonata	1998
Classical Collection Part 1	2000
The Violin Player + Bonus	2000
Subject To Change	2001

Dostala byste víc, než si vyděláte prodejem jednoho alba?
Záleží, kolik CD prodáte, ale dá se to tak říci. Housle pro mne znamenají všechno, bez nich by můj život ztratil smysl. Alespoň načas.

Vídáte se s matkou?
Máme korektní vztah, ale vídáme se zřídka, ačkoli bydlíme ve stejné části Londýna. Ona je stále na obchodních cestách po světě.

Nejste nevděčná dcera?
Moje maminka je člověk s jasnou představou o životě. Je soutěživá a ambiciózní. Lidi hodnotí podle toho, co dokázali, a tak se, bohužel, dívala i na mě. Necítím vinu za to, že se pro mě profesionálně obětovala. Nemůžu nést odpovědnost za její rozhodnutí. Vždycky říkala, že kdyby nepracovala na mé kariéře, byla by lepší matkou i manželkou. Myslím, že teď k tomu má konečně příležitost.

Vaše nové album se jmenuje Subject to Change, turné vjehož rámci jste hrála v Praze, Tour for Change a vaše připravovaná biografie ponese jméno Changing World. Samá změna. Měníte i svůj život?
Určitě. Rozhoduji se, a na to jsem dřív nebyla zvyklá. Sama si vybírám přátele, sama si určuji muziku, sama si vymýšlím program. Momentálně se víc věnuji moderní muzice s tanečními prvky. Stále mám hodně práce, ale přináší mi teď mnohem víc radosti.

Co děláte, když nepracujete?Miluju lyžování. Na leden jsme si s Lionelem naplánovali dvoutýdenní dovolenou ve Val d' Isere, odkud můj přítel pochází. Samozřejmě, mám najatého instruktora, ale když se řítím po svahu, unikám v představách od bodyguardů, manažerů, producentů a všech, kdo mě v běžném životě obklopují. Myslíte si jako mnoho jiných, že svět se po 11. září změnil?
To, co se stalo, je hrozné... ... ale život jde dál. Lidé jezdí na dovolenou, létají letadlem, musí věřit cizincům, s nimiž se běžně setkávají. Nesouhlasím s rušením koncertů nebo obavami letět do Americky či Anglie. I moje letadlo může spadnout, ať již kvůli teroristům, nebo technické závadě.

Bojíte se létat?
Ne, nebojím.

Nezávidíte vrstevníkům obyčejný život?
Když jsem byla mladší, toužila jsem po bouřlivých večírcích, na které jsem nikdy nesměla. Ale teď, když konečně můžu, zjišťuji, že jsem nějak zpohodlněla. Raději s Lionelem koukáme na DVD, posloucháme muziku nebo si připravíme dobrou večeři...

Narodila jste se v Singapuru, váš otec je z Thajska, matka z Číny, od tří let bydlíte v Londýně a nyní máte francouzského přítele. Zdá se, že jste velmi kosmopolitní. Je na světě místo, kde se cítíte skutečně doma?
Jako dítě jsem chtěla bydlet v hotelu, což se mi vlastně splnilo. Hodně cestuji a nikde se dlouho nezdržím. Ačkoli mám byt v Londýně, jsem doma všude a nikde. Londýn je fantastické město, ale pro mě málo magické. Bydlet bych nechtěla ani v Singapuru nebo v Thajsku. Jezdím tam sice na dovolenou nebo za prací, ale není to ono. To samé bych řekla o Číně. Navíc čínsky moc dobře nemluvím. Nejsem patriot a nemůžu říci, že bych byla upřímně věrná jedné zemi.

Sting v jedné písničce zpívá o tom, že je cizincem v New Yorku, připadáte si tak i vy v britské metropoli?
Ne, to zas ne. Ráda si vyjdu do ulic plných kaváren a restaurací. Člověk se zde snadno ztratí. S Lionelem se často sebereme a jdeme se někam najíst, mnohem raději než na koncerty nebo do divadla.

Podle čeho si vybíráte restaurace?
Jsem hrozně mlsná, takže restaurace střídám. Miluji thajskou, čínskou, indickou či japonskou kuchyni. Zbožňuju italská jídla. Britskou kuchyni moc nemusím, ale znám pár restaurací, kam se dá skočit v neděli na večeři. Nepatřím k zásadovým lidem, kteří odmítají jíst po šesté večer. Moje tělo si samo řekne, co potřebuje, takže si dám jídlo třeba o půlnoci.

Vystupujete v různých zemích, cítíte rozdíly v publiku podle národností?
Určitě. Hrála jsem v Berlíně a publikum bylo - jak bych to tak řekla - plaché. Mnohem míň spontánní než v Praze. Příjemně mě překvapilo turné po Velké Británii. Britové jsou normálně uzavření, ale na koncertech se chovali uvolněně, a na konci představení dokonce tančili.

V Praze jste skočila z pódia a chvíli hrála mezi lidmi. Bylo to náhlé rozhodnutí, nebo váš program někdo určuje?
Občas to dělám, ale lidi nikdy předem neupozorním. Není to nic plánovaného. Ochranka říkala, ať rozhodně neopouštím pódium, že je dole hodně lidí. Někdy mi to prostě nedá.

Někteří kritikové si myslí, že by klasická hudba měla zůstat v původní podobě, a nelíbí se jim vaše kombinace Vivaldiho s taneční hudbou. Co si o tom myslíte?
Nevidím na tom nic špatného. Naopak si myslím, že když se někomu na mém koncertu zalíbí klasika, třeba si koupí Bacha či Vivaldiho v původním znění. Navíc nové album je klasikou dotčeno jen stopově. Já svou hudbu vnímám tak, že umožňuju staré hudbě žít i v roce 2001. Jinak by zůstala ve sbírkách nadšenců a k mladší generaci by neměla šanci proniknout. Líbí se mi klasická hudba v novém, kreativním a pro někoho možná šokujícím kabátě.

Co myslíte, že by vaší svérázné úpravě řekli Vivaldi či Bach, kdyby přišli na váš koncert?
Snad by se jim moje podání líbilo. Staří komponisté byli geniální a nebránili se novým nápadům. Doufám, že kdyby viděli, že i po stoletích někdo miluje jejich tvorbu a předává ji tisícům posluchačů, byli by šťastní.

Stala jste se milionářkou už v sedmnácti letech. Nebyl to příliš velký šok mít tolik peněz v tom téměř dětském věku?
Peníze jsem nevyhrála v loterii ani jsem je nezdědila. Za úspěchem stojí tisíce hodin tvrdé práce. Vždy bude otázkou rozhodnutí, jestli je lepší mít pohodu a zůstat chudý, nebo být bohatý a tvrdě dřít. S penězi se můj život příliš nezměnil. Můžu si udržovat standard, v němž mě rodiče vychovali, aniž bych ztratila nezávislost. Peníze pro mě nejsou prvořadé. Jistě, jsem ráda, když se moje alba prodávají, ale hlavně si chci hudbu pořádně vychutnat a užít. Bylo to tak vždy a v poslední době čím dál víc.

VANESSA MAE
Je jí třiadvacet let, narodila v Singapuru, ve stejný den jako houslový virtuos Paganini. Od tří let žila s matkou Pamelou a nevlastním otcem Grahamem Nicholsonem v Londýně. V deseti letech vystupovala s Londýnskou filharmonií. Vystudovala prestižní školu Francise Hollanda v Londýně. Do povědomí široké veřejnosti se dostala v roce 1995 popovým albem The Violin Player. Žije se svým francouzským, o osm let starším přítelem Lionelem Catalanem.

Vanessa Mae

Houslistka Vanessa Mae.

Houslistka Vanessa Mae.

Houslistka Vanessa Mae.

Houslistka Vanessa Mae.

Houslistka Vanessa Mae.