Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Co album, to klidná síla

  1:00aktualizováno  1:00
Schopnost muzikantského a lidského dialogu prokazují tři alba, která zde byla vybrána z nepřehledné nabídky, jež je na trhu i v oblasti jazzu a s ním příbuzných a spřízněných fúzí.Pokud jde o nová alba, není americký pianista Keith Jarrett (1945) marnotratný.

Jeho letošní CD The Out-of-Towners obsahuje nahrávky z koncertu v mnichovské státní opeře z - považte! - 28. července 2001.

V záplavě dnes tak častých přesahů ke světu klasiky nebo etnické hudby a hledání stále nových cest ze standardního jazzu působí Jarrett jako klidná stálice, která vyniká intenzitou a bezkonkurenčním jasem světla.

Ve svém standardním triu s basistou Garym Peacockem a bubeníkem Jackem DeJohnettem si Jarrett uchovává vedoucí roli: jeho partneři sólují zřídka, ale jejich vklad je součástí Jarrettovy hry.

A ta je nepřetržitým sledem stále nových figur a variací, které piano vypřádá s pavoučí vytrvalostí a jež svou samozřejmou kvalitou předčí třeba i stylově zajímavější výkony odvážnějších hledačů nových cest.

Šest skladeb alba má rozsahy kolem deseti minut, a jak je u Jarretta obvyklé, jde o jazzové standardy, byť v některých případech ne tak často hrané.

Je tu však jedna pozoruhodná výjimka. Jarrett zřídka vystupuje v roli autora, proto překvapuje, že podle zařazené vlastní skladby The Out-of-Towners nazval celou desku.

A především: Jarretta bychom stěží mohli označit za bluesového pianistu, nicméně tato osmnáctiminutová kompozice má třídílnou bluesovou strukturu. Hlavní je však způsob, jakým se odvíjí první část skladby: trio se tu rozvolňuje do rozhovoru tří rovnoprávných hlasů způsobem, jenž je blízký spíše postjarrettovskému vývoji jazzu.

I klavírní stylizace tu zní odvážněji, zejména s četným hromaděním přírazů, vytvářejících dojem sekundových zvuků v melodické lince. V druhé části se skladba vrátí ke standardnímu jazyku Jarrettova tria, ale ukazuje, že i mistr spolehlivě usazený ve svém vlastním výrazu může občas zkusit něco jiného.

Přátelé vzpomínají
"Je to tradice s hlubokými kořeny, z níž vycházíme," říká v textu k dvoudeskovému albu Which Way Is East americký saxofonista Charles Lloyd (1938) bubeníkovi Billymu Higginsovi.

Je to jejich poslední společné dílo - o dva roky starší Higgins zemřel nedlouho po jeho dokončení. A kořeny tradice, o níž Lloyd mluví, sahají hluboko: je tu něco, co bychom mohli označit jako prablues (Beloved, Chimes at Midnight), skoro klasické blues (Blues Tinge), ucajdaný pouliční popěvek (Bis), jakoby spirituál (My Lord, My Lord), postbopový soul (Windy Mountain), jazzový scat (Amor), arabsky znějící melismatika (Perfume of the Desert, Benares) nebo latinské ozvuky (Mi Corazon). Vše vesměs v krátkých, tří až pětiminutových nahrávkách - a z toho se náhle vynoří dvě čistě jazzové exploze (v délce 12 a 13 minut) parkerovských nebo coltranovských běhů s přesahy téměř freejazzovými (Hanuman's Dance, Chomolungma).

Lloyd tu hraje na tenor a altsaxofon, na basovou, altovou a C flétnu, na další dechový nástroj taragato a tibetský hoboj ostře řezavého zvuku, na piano, maracas, perkuse a ještě k tomu zpívá.

Tenorsaxofon, na který ho známe nejčastěji, ustupuje do pozadí - velká saxofonová sóla se ozývají spíše na  altku. Billy Higgins obsluhuje vedle bicích také kytaru, guimbri (což zvukem trochu připomíná niněru), syrský nástroj s jedinou strunou, bubínky ze Senegalu, Guineje  nebo z Indie, na které se hraje rukama, záhadný nástroj označený jako Juno's Wood Box, různé perkuse a rovněž zpívá.

Dvojalbum bere dech šíří záběru: není to však didaktický vzorník druhů hudby, nýbrž poklidné vzpomínání dvou starých přátel na to, co všechno za svého života slyšeli nebo hráli.

A pro zájemce o etnickou hudbu i připomínka, že multikulturní orientace, dříve než se vydala na vlastní cesty, se rodila a vyzrávala už v jazzu dnešních "moudrých stařešinů".

Pod našimi okny
Nyní něco z českých luhů a hájů. Loni se trio klavíristy Emila Viklického (1948) potkalo s americkým multiinstrumentalistou zvučného jména Scottem Robinsonem (1959).

Výsledkem je CD Summertime. Robinson k nám poprvé přijel jako lektor letní jazzové dílny roku 1992 a tehdy s Viklickým nahrál album Magic Eye, nazvané podle nápoje, který Američanovi učaroval ve frýdlantské hospodě.

Nové CD se zřejmě obešlo bez inspirace zelenou světluškou, vznášející se na hladině piva, ale přináší hudbu značně říznější. Společným základem je dokonale zvládnutý postbopový mainstream, převládající zhruba na polovině snímků.

Mezi historickými standardy zazní Gershwinův Summertime v osobité verzi (zjednodušující doprovod na dva údery v každém taktu), Duke Ellington, bopové Out of Nowhere nebo Tadd Dameron, ale pozoruhodná jsou hlavně čísla, která tuto základnu podstatně rozšiřují. Například skladba Scotta Robinsona Blues Refraction s peprným rozvíjením bluesové struktury nebo Viklického lyrické Not Yet. Z rapsodicky přednesené melodie vyrážejí lyrické i vzrušenější pasáže, nálada se vlní, zvedá a zase zklidňuje a celková koncepce může upomínat na část produkce firmy ECM.

Viklický si získal pověst jazzmana, k jehož stylu patří i odkazy na domácí folklorní zdroje. Pro tento disk si vybral písničku Pod našima okny; figuruje tu dokonce dvakrát - jednou v kvartetním provedení a podruhé v duetu Viklického s Robinsonem.

Je až kupodivu, jak se její melodie hodí do jazzového kontextu a jak výtečně se s ní Robinson shodne. Nikde tu nemáme pocit násilné stylizace, ale spíše logického rozvinutí toho, co bylo v melodii zakotveno od samého začátku.

A slyšet amerického jazzmana první garnitury, jak si láskyplně pohrává s českou lidovou písničkou, je velmi příjemný zážitek.

Viklický je dnes naším nejproduktivnějším jazzmanem padesátnické generace, který má svou pozici i na mezinárodní scéně. Toto album pomáhá vysvětlit, proč tomu tak je.

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Scéna z inscenace Mozartovy Kouzelné flétny v Metropolitní opeře, uprostřed...
RECENZE: Je Kouzelná flétna rasistická a sexistická? V New Yorku to neřeší

Sezona kinopřenosů z Metropolitní opery pokračovala Mozartovou Kouzelnou flétnou. V New Yorku se hraje jako fantasmagorická podívaná „pro celou rodinu“. Je v...  celý článek

Nový šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov
Dojal mne zármutek hudebníků, říká nový šéf filharmonie Semjon Byčkov

Česká filharmonie má nového šéfdirigenta po zesnulém Jiřím Bělohlávkovi. Stal se jím světoznámý rusko-americký umělec Semjon Byčkov, který dnes podepsal...  celý článek

Kapela Tichá dohoda
RECENZE: Hlasitá revoluce je prostě Tichá dohoda ze starých dob

Tichá dohoda po letech vydává desku s novou zpěvačkou a starým zvukem. Album nazvané Hlasitá revoluce je svěží závan doby, kdy světu vládly kytary.  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.