V jakém slova smyslu jsou vaše povídky "jiné"?
Všechny knížky, které mají v názvu "a jiné povídky" (třeba Ptáci a jiné povídky), musí ve čtenáři vzbuzovat pocit, že existuje nějaká nejdůležitější povídka a pak řada dalších, které si takové zvýraznění nezaslouží. Já chci naopak zdůraznit, že všechny povídky jsou "jiné" povídky a že není jediný příběh, který by se neotevíral do "jiného" příběhu.
Co vás baví na psaní povídek a co na románech? Připadá vám to jako odlišná práce?
Ano! Povídky jsou krátké, obvykle mi nezaberou tolik času. To vám nemusí připadat jako závažný rozdíl, ale pro spisovatele to rozdíl je – a velký. Román, to je řehole na několik let. Povídky mohou těžit z chvilkového dojmu a vlastně jsou hotové, jakmile je začnete psát či číst. Romány čtenáře svádějí pozvolna, čtenář musí vynaložit mnohem více úsilí – stejně jako spisovatel, který je při psaní románu svým způsobem slepý. Jak brilantně poznamenala Cynthia Ozicková: nezrají jen romány, ale při čtení i jejich čtenáři. Romány rovněž mnohem víc pojednávají o společnosti a společenské hierarchii a o propojenosti věcí, povídky jsou pružné, mohou nabýt jakéhokoli tvaru. Ne že by se to nemohlo stát i u románu, ale těžko můžete po čtenáři chtít, aby se u básnivého románu tak dlouho soustředil.
Někteří spisovatelé tvrdí, že nakladatelé nemají o povídky zájem. Souhlasíte? A pokud ano, proč jsou povídky u čtenářů tak neoblíbené?
Ale ony neoblíbené nejsou. Z nedávných výzkumů veřejného mínění vyplývá, že čtenáři mají povídkové sbírky ve stejné oblibě jako romány, jen je v knihkupectví stěží najdou. Kdekoli vystupuji, čtu publiku povídky a to je přímo miluje. Nakladatelé nemají povídky rádi proto, že usoudili, že lidé je nemají rádi, a nikdy je pořádně nepropagovali, nepřišli na to, jak je prodat, nikdy do toho neinvestovali. Je to k zbláznění, ale jen velká propagační akce nebo cena nebo něco, co by poukázalo na povídkové sbírky jako na pravoplatnou, báječnou formu vyjádření, by nakladatele přesvědčilo, aby povídky brali, aby za ně platili (honoráře za povídky jsou směšné), a pak by je čtenáři přirozeně viděli v knihkupectvích a kupovali si je.
V českém překladu se představujete jako autorka realistická, experimentální i nápaditá. Co z toho je vám nejbližší?
Doufám, že tohle vše je mi blízké, stejně jako spousta dalších věcí. Je hezké vidět se na chvilku ve společnosti takových slov, která mi poletují kolem hlavy jako malé okřídlené bytůstky. Jako spisovatelé musíme umět vyprávět příběh, tak jak si to žádá. Slovy toho lze vyjádřit tolik, to je úplně závratný pocit.
Vaše povídky mívají otevřený konec. Nemáte ráda jednoduchá řešení?
Tak jako Grace Paleyová, velká americká povídkářka, si myslím, že každý, ať už skutečný člověk nebo smyšlená postava, si zaslouží otevřený osud. Věřím, že příběhy by měly pokud možno otevírat, ne uzavírat, a že tu jsou právě z tohoto důvodu.
Často píšete o ženách, jejich pocitech a dojmech. Nebojíte se, že tím odradíte čtenáře – muže?
Proč by psaní o ženách mělo muže odrazovat? Proboha! Co by to bylo za nudné a neuspokojivé chlapy, kdyby je mělo tohle znechutit?
Váš román Hotel svět se dostal do nejužší nominace na Bookerovu cenu. Přikládáte literárním cenám nějakou váhu?
Nakladatelé mají díky nim vyšší tržby, takže já díky nim vydělám trochu víc peněz. Ale metafyzicky vzato se mi kvůli nim chce utéct někam do jeskyně, kde není nic – žádné ceny, žádné noviny, žádné šumy, které nemají nic společného s tím, zda je kniha dobře napsaná a působí, tak jak má. Já jsem taková obyčejná Skotka a taky jsem plachá. Což je pro spisovatelku asi dobře – být plachá, neviditelná, nedostupná. Kdybych byla dostupná, nebyly by dostupné moje práce, lépe řečeno: nebyly by vůbec. Takže jsem ráda, že mohu pracovat a že mám na složenky. Jenže zároveň nesnáším tu pozornost.
