Hru totiž nastudovala režisérka Kristina Žantovská a spolu s Bláhovou v ní hrají Michaela Sajlerová a Anna Polívková. Na inscenaci, která bourá tabu o ženské sexualitě, začínají houfně chodit i tuzemští, prý spíše plaší diváci.
V jednom rozhovoru jste řekla, že Vagina Monology prý na vás přímo čekaly. Napadlo vás, že vám je produkce nabídla, protože předpokládala, že vy se prostě nebudete stydět jít do odvážného projektu?
Takhle jsem to neřekla - žádný text na vás nečeká. O téhle hře vím asi dva roky. Dokonce jsem myslela, že bych se do ní sama produkčně pustila. Pak přišel producent Robert Němec, že mi nabízí jistou hru. Ani ještě neřekl, o co běží, a já už věděla, že jsou to Vagina Monology. Nešlo o to, zda jsem typ, který se nestydí, ale že mám herecký styl kombinující komiku a tragiku. Tomu představení říkám "divadelní kabaret na vážné téma". Obsahuje všechno: divadlo, kabaret i téma. Samo divadlo by bylo málo, kabaret taky, a vážné téma zrovna tak.
Od premiéry uběhly bezmála dva měsíce. Jak vnímáte představení po řadě odehraných repríz?
Inscenace roste. A narůstá i divácký zájem. Protože propagace byla původně velmi skromná, šíří se to, jak by se řeklo anglicky, word of the mouth - tedy ústním podáním. Čím dál líp se nám hraje a jsme sebejistější. Při prvním a druhém představení jsme netušily, jak bude publikum reagovat. Vagina monology jsem viděla v Londýně a věděla jsem, že hra funguje. Ale je to minimalistické divadlo, v žánru stand-up comedy. Což není české tradici blízké, české divadlo je hodně pohybové a situační.
Překvapilo vás tuzemské publikum?
Lidé, kteří slyší název, se ptají: Není to sprosté? A já odpovídám, že jsme našly rovinu humoru a něžnosti, na niž diváci dobře reagují.
Chodí i muži?
Chodí. Publikum je různorodé. Samozřejmě chodí bandy pištících děvčat, ale přijdou i starší lidé, kteří jsou tišší a hloubavější. Přijdou i partičky lidí, kteří se chtějí hlavně bavit.
Kdy jste vůbec přišla na to, že chcete být herečkou? Přivedl vás k herectví balet? I dceru jste pojmenovala podle primabaleríny Maji Plisecké.
Obdivovala jsem Pliseckou, protože ještě v padesáti skvěle tančila. Ale k divadlu jsem se přes balet nevydala. Poprvé jsem stála na jevišti v rodném Liberci jako dvanáctiletá v opeře. Také jsem jezdila na recitační soutěže, až na mě na ulici zavolal Jan Schmid, jestli bych nešla do Ypsilonky. Později jsem s Bolkem dělala hlavně pohybové divadlo. V Austrálii jsem se musela přešaltovat, protože tam je herectví postavené na slově.
V Austrálii jste se nakonec stala úspěšnou herečkou. Jak jste znova začínala po revoluci tady?
Moje první představení byla izraelská kontroverzní hra o matce mongoloidního dítěte Jotam v pražském Divadle v Řeznické. To bylo velmi vážné téma, a mě si tady lidi pamatovali jako klauna. Vždycky jsem se však snažila udržet v herectví obě roviny - vážnou i komickou - a po kapkách přidávat tu i onde.
Když jste se vrátila, jezdila jste s divadelními agenturami po českých a moravských městech. Jaká to byla zkušenost?
Útrpná. Nemám ráda podbízivé divadlo. My jsme takovým kouskům říkali řachačky: aby to bylo jednoduché, nemuselo se nad tím přemýšlet, prvoplánový smích. Je fakt, že člověk je někdy kvůli penězům nucen "podříznout si žíly". Ale snažím se, abych nemusela.
Ale přijala jste také roli v příbramském divadle ve hře Jamese Goldmana Lev v zimě...
Protože role královny Eleonory Akvitánské je nádherná. To byla taky kontroverzní situace - Bláhová jde hrát do Příbrami.
Příbram je hornické město, kde se prý moc do divadla nechodí.
I tam se dělají dobrá představení. Jenže: věc se nazkouší a pak se hraje desetkrát, a to je ještě hodně. Pak už lidi nepřijdou. Veškerá práce jde vniveč a hercům je to líto, zvlášť když se inscenace povede. Podle mě je to otázka vedení divadla, které nezařídí hostování v Praze, nedokáže přitáhnout kritiky ani pozornost.
Ale máte raději film než divadlo.
Miluju film. Je v něm úžasná energie. Při práci s Věrou Chytilovou a Vladimírem Drhou byla část hereckého projevu vždy improvizovaná. Jedinečné spontánní okamžiky od klapky po stop. Vím, že herci často říkají, že každé představení je jiné, ale mě to tak nefascinuje. Film mě láká i jako médium. Ráda bych psala scénáře.
Zatím jste napsala jen divadelní hry.
Něco už v hlavě nosím. Jenže u filmu je bolestná cesta od krásného nápadu po realizaci. Moc si drží velké společnosti a nezávislý film se hůře prosazuje. Není tak drahé ho natočit, problém je sehnat distributora.
Je těžší uspět v malém domácím rybníčku, anebo v Austrálii?
Nevím. V Austrálii je také skromná národní kinematografie, protože tahle obrovská země má málo obyvatel. Můžete se zkusit prosadit v Americe. A to zkoušejí nejen režiséři, ale i herci. Třeba Geoffrey Rush byl můj kolega z divadla, který se léta trápil, protože nedostával role ani v televizi, zatímco já už točila. Rush mi vyprávěl, že na nás s Bolkem chodil při našem ročním pařížském angažmá. Dokonce se ze začátku opičil po Bolkovi. Chtěli jsme spolu dělat Smočkovu hru Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho, nakonec z toho sešlo. Rush měl smůlu, že nezapadal do žádných šablon. Pak dostal větší šanci ve filmu Záře, nato hned Oskara a je z něj hvězda.
I vy stále toužíte po velké filmové roli. Chodíte na castingy?
Teď jsem zrovna na jednom byla. Obsadili mě, ale pak to zase zrušili, protože mám závazky v divadle. Člověk prostě nemůže mít všechno.
 Dáša Bláhová. |
 Dáša Bláhová. |
 Dáša Bláhová. |
