Jak to, že není neschopný inspektor Clouseau po všech svých karambolech už dávno po smrti?
No, je to typická komiksová postava. Ať se jí přihodí cokoli, spadne z domu nebo ze skaliska, zase se otřepe a jede dál. Tuhle vlastnost podědil i film. Jacquesa Clouseaua mám rád, má dobré srdce. A v novém filmu trochu dozrává: poprvé má třeba přítelkyni.
Myslíte si, že je druhý Růžový panter lepší než ten první?
Neříkám lepší, ale nejméně tak dobrý. Mnozí říkají, že je lepší. Důvod, proč to říkají, podle mne spočívá v tom, že postavám a vztahům mezi nimi začínají víc rozumět. Také přibyly vyloženě komediální, bláznivé scény – jako třeba ta, kde Clouseau v restauraci žongluje s víny nebo ve Vatikánu padá v převleku za papeže z balkonu...
TRAILER K FILMU RŮŽOVÝ PANTER
Ale zdaleka ne všechny recenze byly pozitivní, spíš naopak...
Nečetl jsem je, ale slyšel jsem, že v Americe byly hodně špatné. Myslím, že je to velmi povedený film. Tedy já jsem se bavil. První díl kritici krutě popravili, ale přitom se stal u publika hitem. Tyhle komedie nejsou pro kritiky.
Váš inspektor Clouseau mluví s komickým francouzským akcentem. To je vaše francouzština, nebo spoléháte na jazykového poradce?
Věřte, nemluvím vůbec dobře francouzsky. Při hraní Clouseaua jsem dostal absolutní volnost.
Nemáte v parodii žádnou hranici?
Říkám tomu vkus, intuice. A ta vám říká, kam až můžete zajít, jestli je to příliš přehnané, nebo příliš stupidní. Zpočátku jsem začínal imitací Petera Sellerse, který tuhle postavu zosobnil, a postupně nacházel svoji vlastní verzi.
KLASIKA ANEB PETER SELLERS JAKO INSPEKTOR CLOUSEAU
U Pantera, podobně jako u jiných filmů, jste se zároveň podílel na scénáři. Máte potřebu psát?
Nedokážu si představit, že bych zůstal jen u jednoho. Při psaní jste v pokoji a při hraní z něj vystupujete. Nemůžete celý život strávit jen vevnitř, nebo jen venku. Zajímá mě obojí. Myslím, že hraní skutečně pomohlo mému psaní – pochopit jednotlivé postavy i to, čím se odlišují.
V kinech se nyní promítá i špionážní drama Zrádce. V první chvíli těžko věříte tomu, že takový námět vymyslel komik Steve Martin...
Napadlo mě téma pro vážnější film a shodou okolností jsem mluvil s někým, kdo vážnější filmy točí. Ale jelikož nejsem odborník na terorismus, CIA, FBI a muslimy, byl jsem rád, že se scénáře ujal Jeffrey Nachmanoff. Ale máte pravdu – nejsem ten první, na kterého režiséři myslí, když připravují nějaké drama.
A tak si dramata sám píšete. Proč jste svou první hru poprvé představil veřejnosti v Austrálii?
Když ona je hra Picasso v Lapin Agile (vypráví o setkání Pabla Picassa a Alberta Einsteina v pařížském baru, kde diskutují o talentu a síle umění – pozn. red.) vlastně komedie na vážné téma. Moje pozdější žena pracovala v Austrálii, já měl tuhle první hru a bál jsem se, co se stane, když ji uvedu v Americe a všichni kritici se na mě sesypou. Vzpomínám, jak jsem po předpremiéře odjížděl domů s pocitem... Tak ono to funguje! A v té euforii jsem hned začal psát. Další hru.
Legendu Clouseaua udržují filmaři umělou výživouČtěte recenzi Mirky Spáčilové |
