Pozice, na níž se Clou dostali vydáním desky Postcards a především nečekaným úspěchem prvního singlu Island Sun, není vůbec jednoznačná. Česká rádia je tehdy asi spíš náhodou postavila do čela svojí postupné proměny v modernější stanice, a jejich hudba rázem oslovila i lidi, pro které lemuje střední pruh z obou stran plná čára. Tím získala pozlátko.
Clou se ocitli pod drobnohledem: přestože natočili silné debutové album s kořeny ve scéně, z níž členové kapely vždycky vycházeli, a protože se jejich hudba zčistajasna líbila, byli pro jedny kritiky rychlokvašky, pro druhé trendaři. Oblíbený argument? Všechny písničky na desce Postcards zní stejně, jedna jako druhá, splývají. Prostě to nejjednodušší, co můžete namítnout proti jakémukoliv žánru. Ten jejich – říkejme mu emo pop punk – se navíc za ty dva roky stal definitivně mainstreamem. A Clou pro mnohé z objevu terčem.
Jestli to kapela samotná řešila nebo ne, to se dnes můžeme jen dohadovat. Podle toho, že původní basák Bugsy ten tlak neunesl a jen pár týdnů před zahájením prací na novém albu z kapely odešel do punkových Die Outsiders, spíš ano.
I to, že je nová deska eponymní, napovídá, že to má být kromě dobrého popového alba také svého druhu umělecká obhajoba. A přestože slovo emo je kvůli spojení vnitřní hysterie (která může být ve větší koncentraci opravdu otravná) a komerčnímu úspěchu už pomalu sprosté i v Čechách, zaslouží si důkladnější poslech i rozbor.
Už jenom proto, že vás tohle album dokáže vtáhnout hned první písničkou Rise a jejím náhlým odpichem. Zatímco na začátku desky si přesto ještě říkáte, že Clou vsadili na jistotu a ze stylu debutu se nikam moc nehnuli, na konci se drbete na hlavě, jestli jsou jejich výlety mimo žánr dobrý nápad nebo jaký vlastně nápad. Jedna věc je jistá hned: Clou ještě víc vyměkli.
Jejich deska je mnohem víc rozmyšlená, místy se zdá být spočítaná až tak, že se dotýká kýče (je tu opravdu hodně balad, které opravdu dost zavánějí melodickým metalem). Lukemův zpěv je za každou cenu vypjatý, naléhavý a pekelně vážný – celému albu jakoby záměrně chybělo odlehčení a nadsázka, kterou měl v mnoha ohledech debut.
Kapela se snažila, aby skladby nezněly šablonovitě – pomáhají tomu zejména hodně výrazné Raeovy bicí, které dokáží hlavně v rychlejších písničkách překvapit rytmickými změnami, aniž by to působilo křečovitě. Clou najednou nejsou tak žánrově sevřeni jako na Postcards – chvíli zní jako ta stará dobrá líbivá punkovka, pak se propadnou někam do osmdesátek k A-ha, odkoukají pár baladických i tvrdších riffů od Metalliky, chvíli jedou na čundr k táboráku a když už jsou u toho fajráku, dokonce v jednu chvíli na tu svojí kytaru zabrnkají jako Paul Simon.
Když se vykašleme na všechny ema a podobné trendy nálepky, je výsledek jejich několikaměsíčního snažení víc než co jiného vážnou poprockovou deskou. Písničky jsou samy o sobě silné – řada z nich dokonce působí jako singlovky na první poslech. Problém je, že dohromady to všechno zní snad až příliš rozbředle, drzá energie debutu v průběhu obhajoby zmizela. Zůstala vážná kapela, která se chce na jednu stranu ze svého žánru vymknout a na druhou mu zůstat věrná. Nahrává svůj autentický zvuk, který nijak zvlášť nešperkuje.
Přístup Clou už není -teen, ale jako by jim bylo čtyřicet. Nekonkurují Airbags nebo 5th April. Konkurují (v nadsázce) Support Lesbiens. To není výtka, ale konstatování hodně odvážného kroku, pro nějž se skupina rozhodla. Přestože se určitě zase najde dost kritiků, pro které to bude stejná písnička jako Postcards, ve skutečnosti jsou to desky dvou různých kapel (byť s podobným obsazením).
Když dáte tomuhle klučičímu pofňukávání šanci, musíte uznat, že právě touhle cestou se Clou nakonec docela obhájili. Ale jestli je to v mantinelech vašeho vkusu, to z žádné recenze nezjistíte. Tady se dozvíte jen to, že není důvod jim nedat šanci.
CLOU - Clou
Sony BMG
Nej skladby: A Guiding Light, Snowy Wings, Friends And Family
Hodnocení Filter: 75%
