RECENZE: Clap Your Hands Say Yeah jsou občas falešní, nikdy ale prázdní

Kytarista, zpěvák a skladatel Alec Ounsworth je se svými Clap Your Hands Say Yeah stále strikně nezávislý, tentokrát i baladičtější a rozjímavější než v minulosti.

Alec Ounsworth z kapely Clap Your Hands Say Yeah | foto: Profimedia.cz

Kapela Clap Your Hands Say Yeah alespoň v počátcích ukázkově naplňovala pojem „independent“, tedy nezávislý. Debutovala v roce 2005 bezejmenným albem, které si vydala sama, bez nahrávací společnosti, bez manažera, prakticky bez ničeho.

V době, kdy další indie kytarové kapely podepisovaly smlouvy s velkými firmami, se projekt amerického zpěváka, kytaristy a skladatele Aleca Ounsworthe dokázal prosadit jen díky internetové šeptandě a trendy sledujícím hudebním webům jako například Pitchfork. Mezi jeho fanoušky se počítali i David Byrne nebo David Bowie.

Ani dnes nejsou Clap Your Hands Say Yeah (mimochodem, vážně hodně divný název) součástí nějaké „scény“ a dělají si věci po svém.

Důkazem je i nová deska New Fragility, na první poslech přívětivá, nepochybně hitová. Zároveň ale tak trochu do sebe uzavřená, jako by si ji Ounsworth natočil hlavně sám pro sebe a moc neřešil, co na to posluchač.

New Fragitily

65 %

Clap Your Hands Say Yeah

Deset písniček se většinou nese v poloospalé zasmušilé náladě a dominuje jim frontmanův typický zpěv, který dokáže stejnou měrou nadchnout a okouzlit jako totálně zprudit. Ne každému je Alecovo ležérní a občas falešné kňourání po chuti, ale bez něj by to zkrátka nefungovalo. Zkuste si představit Guns N’Roses bez Axlova mečení...

Hudebně v zásadě nejde o nic výjimečného, přesto je v těch nostalgicky baladických a křehkých skladbách kus osobitého kouzla. Když jim to dovolíte, dokážou rozkvést do nečekané krásy a barevnosti.

Hodně ovšem záleží na vnitřním rozpoložení. Musíte se na tuhle desku naladit, jinak vám proklouzne mezi prsty a nebude vám stát za víc než za pokrčení rameny.