Citlivý učitel dějepisu to tady nemá lehké

I po třetí prozaické knize Terezy Brdečkové (1957), románu Učitel dějepisu, je možné říci, že autorka zůstává v předpokoji zamýšleného sdělení a že příčiny této nedokonanosti jsou setrvalé, poněvadž je nalezneme už v předešlých jejích dílech. Ale popořádku...

Vypravěči jménem Aron Kamen je pětatřicet, žije v současné Praze, na gymnáziu učí dějepis a pokouší se "svůj životní příběh rozmotat". Vyrůstal v protikomunisticky zaměřené rodině: za normalizace se u nich doma pořádaly bytové semináře, matka přepisovala samizdaty. Otce Aron poznal až ve třinácti - v roce 1982 byl za ním komunistickými úřady puštěn na návštěvu do Spojených států.

Otec emigroval s nastupující normalizací, v Praze zanechal těhotnou milenku. Matka otce doma idealizovala. Návštěva prepubescenta, který ovšem v románu uvažuje asi jako vysokoškolák, zbavuje Arona iluzí. O ztracených iluzích pojednává celý Učitel dějepisu: Kamen se domnívá, že s listopadovým převratem bude slovům navrácen ztracený význam, ale za několik měsíců vystřízliví tak silně, že se ocitne na psychiatrii.

"Učím dějepis, ale svou vlastní minulost nenávidím a chci ji zapomenout. Víc než polovinu života jsem prožil v diktatuře. Dodnes se divím, když mne na hranicích nechávají volně projít, a mnoha dalším věcem. Možná jsem proto lepší než lidé, kteří se narodili do svobody, možná si víc vážím života. Ale stejně jsem ohnutý a zmrzačený," uvažuje Kamen ke konci své bilance. S otcem, jehož podruhé navštíví v USA, nalezne jakýsi modus vivendi. S matkou, která se odstěhovala mimo Prahu, vychází dobře; ženy si drží od těla; obývá rodinný dům společně se sestrou, každý z nich zde žije svoji opouzdřenou existenci v jednom patře.

Brdečková není autorka malých ambicí, vždy chce sdělit něco důležitého přinejmenším o posledním půlstoletí v této zemi, o charakteru jednotlivých epoch, o prorůstání dějin do individuálních osudů. Aron Kamen jí k tomu slouží jako racionálně zkonstruovaný přípravek: scházejí se v něm vlastnosti a události, které mají demonstrovat, k jakým etickým deformacím v české kotlině došlo, jaké psychické důsledky to může mít na muže tak vážného, názorově opravdového, ale vztahově opatrného, nehotového, nedostatečného. Znalostně i vzhledově dobře vybavený Aron je oblomovsky ochrnutý, působí dojmem bezmála zbytečného člověka.

Pražská spisovatelka zejména v porovnání s předchozím románem Šahrazád a král (2000) ubrala na kompoziční komplikovanosti, která se jí vymykala z rukou, vyprávění očistila od ozvláštňovacích příkras a manýr; motiv magického znamení jménem Sika berme jako snesitelný "pozůstatek". Po řemeslné, formální stránce Brdečková nabírá zkušenosti, poznává své určení.

Ale pak je zde rovina psaní skoro nevědomá, tvůrcem intuitivně dotýkaná, bytující v jádru umělecké osobnosti, taková, s níž jde vědomě "něco udělat" pouze do určité míry. (Bohumil Hrabal říkal jednoduše: Musí to být v člověku jako v koze.) A na této rovině Brdečková citelně naráží: stále se jí nedaří spojit veřejné a dějinné s intimním. Tyto linie jsou v jejích postavách položeny vedle sebe, zeje mezi nimi spára, ač by mělo a chtělo jít o dokonalý srůst.

Autorka figury nechává - a to je její stálá a nejspíš hlavní slabina - málo konat: rychle své okolí nálepkují bez toho, že by si čtenář mohl pronášené soudy dějem "ověřit" a prózu pak přijmout jako výpověď, s níž stojí za to se vnitřně konfrontovat. Postavy jsou ve svém společenském rozměru zploštěny na prototypy vypouštějící příkladné publicistické názory. Tak třeba toto pravil Aron Kamen: "V Česku většinou nepoznáte, čím lidé jsou, s výjimkou podnikatelů, bezdomovců a s výjimkou dokonalých příslušníků mé generace z bank, od reklamy a od počítačů, lidí, kteří si myslí, že jejich svět je ten jediný pravý."

Nedostatečně Brdečková ponechává v Učiteli dějepisu prostor tomu, co jí jde nejlépe, totiž pohyb v rodinných a partnerských konstelacích, kdy se figury jednají "na tělo". Ačkoliv na protichůdné pozice jsou její postavy často natlačeny dějinami a politikou, příčiny vzájemných potkávání či míjení u nich tkví nakonec jinde, v "apolitické" schopnosti emočně se angažovat vůči bližnímu.

Vyslovme to trochu jinak a rázněji: Tereze Brdečkové se zatím nedostává příběhu, v němž by se autorsky plně našla. Dějiny by se v jejích příštích prózách patrně měly ocitat "nezamýšleněji". I zkušený grafik Luboš Drtina jako by nemohl najít k Učiteli dějepisu klíč a skoro jednobarevnou obálku dovedl k nevýraznosti, k unavenosti.

Tereza Brdečková - Učitel dějepisu
Argo, Praha 2004, 136 stran, náklad a cena neuvedeny, cena doporučená nakladatelem 169 korun.

,