František Tichý: Klaun

František Tichý: Klaun | foto: repro: Galerie U Betlémské kaple

Cirkus a drama Františka Tichého

Cirkusové prostředí s nádechem tragického romantismu je příznačné pro nezaměnitelný rukopis českého malíře a grafika Františka Tichého (1896-1961).

Klauni, harlekýni, akrobatky i břichomluvci žijí volně v Tichého melancholickém světě, jenž snoubí sen s realitou. Velkou část autorovy grafické tvorby, které se věnoval převážně ve 40. letech 20. století, představuje do 13. ledna výstava v pražské Galerii u Betlémské kaple, která se na jeho dílo dlouhodobě zaměřuje.

"František Tichý je ze všech českých umělců, kteří pobývali v meziválečné Paříži, ten nejzajímavější," řekl známý pařížský galerista Daniel Henry Kahnweiler při jednom setkání s historikem umění Františkem Dvořákem.

"Zatímco většina českých umělců napodobovala avantgardní tendence Francouzů, František Tichý s nimi vedl dialog," doplnil Kahnweilera Dvořák, který Tichému vydal čtyři monografie, vytvořil rozsáhlý soupis grafického díla a uspořádal sedm výstav.

Z podnětů francouzské meziválečné malby utvářel Tichý vlastní přístup, nechal se vést k objevování vlastních výtvarných výrazů. V Česku svou tvorbou obohatil všechny obory výtvarného umění: malbu, grafiku, ilustraci, tvorbu plakátů, úpravu knih.

Buenos Aires nahradila Paříž
Cirkusová podívaná Tichého silně přitahovala už od dětství. Jako malý kluk se staral o koně v jednom zlíchovském cirkusu. Na představení mohl chodit každý den zadarmo.

"Dovedeš si představit mé vykulené oči na krasojezdkyni v růžovém trikotu. Ta se mi ze všech atrakcí líbila nejvíc a pak samozřejmě dva klauni, kteří se během představení museli několikrát převléct k různým jiným artistickým číslům. Viděl jsem pak v životě kdekterý cirkus z různých dílů světa, zvláště v Paříži, kde jsem si nic z takových možností nenechal ujít, ale tento cirkus ze Zlíchova, s 'hudbou', kterou vykouzlila jen tahací harmonika, se mi líbil nejvíc...," líčil Dvořákovi v knize O umělcích, jak je neznáme.

František Tichý se vyučil grafikem, studium na pražské Akademii výtvarných umění však nedokončil. Pracoval jako výtvarník v nakladatelství Melantrich, které ve dvacátých letech vedl F. X. Šalda, chvíli také působil jako šéf výpravy ve Švandově divadle. Měl však pocit, že nezakotvil na správném místě.

Když přišlo pozvání do Buenos Aires, kde měl vést litografickou dílnu, neváhal a vydal se se ženou na cestu. Osud však chtěl, aby Tichého vítr zakotvil jinde. Když dorazil do Marseille, zjistil, že v Argentině vypukla občanská válka. Za poslední peníze dojel do Paříže, kde se začal plně věnovat malbě a během pěti let se z něj stal sebejistý umělec.

Když se v roce 1934 vrátil do Prahy na svou první výstavu, kterou mu uspořádali jeho přátelé v galerii Krásná jizba, dokázal, že se může zařadit mezi českou uměleckou špičku. Úspěch ho přiměl vrátit se natrvalo.

Společný sen
Do Tichého tvorby se promítaly jak jeho zkušenosti, tak jeho bezmezná fantazie. Podobné představy ho spojovaly se světem Jiřího Wolkera, Františka Halase, Josefa Šímy, Jana Zrzavého.

Na zajímavou paralelu mezi Tichého tvorbou a generací autorů narozených kolem roku 1900 upozornil František Dvořák v knize Tichý - Grafické dílo: "Listujemeli v poezii Jaroslava Seiferta, jako bychom se dívali na kresby Františka Tichého: na stole karty, osud, tíha a lásky, dvě hrací kostky, dvě kouzelná slova, komediantský vůz, rejdiště plachých múz."

Mladé rebely spojoval odpor vůči autoritám a ideály o nové realitě s poetickou podstatou. Pojila je touha uspořádat poválečný svět jinak, a tak sny o "svobodě ducha" měnili prostřednictvím umění ve skutečnost.

Ve 40. letech se Tichý soustavně věnoval volné grafice, kterou přivedl k dokonalosti. Uznání se dočkal v roce 1946, kdy byl jmenován profesorem na Vysoké škole Uměleckoprůmyslové v Praze a členem Akademie věd a umění. Ne nadlouho: komunistickému režimu se "Tichý - bouřlivák" znelíbil, a tak byl brzo zbaven všech funkcí a odvržen.

Oficiálně byla jeho tvorba soustavně odmítaná, avšak zájem odborníků přetrvával. Když Galerie Hollar v roce 1956 uspořádala výstavu k jeho 60. narozeninám, komunisté postihli i její organizátory. František Tichý zemřel 7. října 1961, jeho výjimečné dílo však přežilo s grácií dodnes. A tak máme znovu možnost z jeho obrazů pocítit tragickou krásu, kterou otiskl do svého poetického světa na hranici snu a fantazie.