Prý jste si o Picassovi a jeho době všechno nastudovala. Jste vždycky takhle důkladná?
Určitě ne všechno. Co se dalo sehnat tady, jsem přečetla, za něčím jsem dojela do Paříže. Dělám to pro pořádek. Jsem typ herce, který půl hodiny před začátkem představení vlítne na jeviště a zkontroluje, zda tam je všechno, co tam má být. A takový pořádek dělám někdy i uvnitř sebe. U postavy slečny Fischerové v Picassovi to bylo náročnější, protože je to kunsthistorička.
Jak se vám slečna Fischerová hraje? Nezlobí vás někdy, že poměrně často dostáváte postavy nacistek?
Já jsem ji v první řadě nevnímala pouze jako nacistku. Různé -ismy nás provázejí stále, nezáleží tak na tom, zda mám na klopě hákový kříž, nebo na krku pionýrský šátek, ale zda a jak jim sloužíme. Ideologie samozřejmě hraje v představení podstatnou roli, ale nejzajímavější je to, co má ta žena pod slupkou.
Jste ráda, že jste získali nominaci oba, vy i váš herecký partner Milan Kňažko?
Na divadelní ceny příliš nejsem. Možná až se s podobnou pompou začnou oceňovat záchranáři, lékaři, učitelé či jiné důležité profese. Herectví je moje práce a není možné hodnotit herce jako třeba atlety. Nominace mě jen utvrzují v tom, že je to dobré představení. Myslím si totiž, že větší smysl než hodnocení jednotlivých výkonů je ocenění pro celou inscenaci. Protože na inscenační počiny se bude vzpomínat jako třeba na Macháčkovy Naše furianty.
