Carl Orff proslul pedagogickou prací, ale ještě více dílem Carmina Burana. Také obě pohádkové opery, komponované podle předlohy bratří Grimmů, nesou znaky jeho rukopisu. Nevyjadřují ani tak emoce a charaktery, spíše ilustrují, ale jsou to ilustrace hýřivě barevné, zvukově atraktivní, prostě jako z bohatě vypravené pohádkové knihy.
Inscenovat je s nadsázkou, ironií a velkou fantazií se vyplatí. Režisér Jiří Nekvasil se scénografem Danielem Dvořákem šli touto cestou a stvořili svoji možná nejlepší inscenaci. Začínají Chytračkou, která pojednává o chytré dívce, jež přelstí krále a stane se jeho ženou. Manžel ji pak vyžene, protože mu mluvila do vládnutí, dovolí jí však, aby si vzala vše, co je jí milé. A ona si odveze spícího krále.
Carl Orff: Chytračka, MěsícNárodní divadlo premiéra 20. října 2016 Dirigent: Zbyněk Müller Režie: Jiří Nekvasil Scéna: Daniel Dvořák Kostýmy: Simona Rybáková |
Nekvasil zasadil příběh do výrazných dekorací inspirovaných konstruktivismem a této atmosféře odpovídají i fantaskní kostýmy Simony Rybákové. Figurky jsou rozpohybovány do Orffových rytmů tak, že vzniklo představení, které svou nápadnou, nereálnou poetikou drží pozornost. Tedy až na tři pobudy, kteří u Orffa různě zasahují do děje, ale třeba také parodují mužské vokální soubory. Pojmout je jako současné, víceméně realistické lobbisty už Nekvasilovi nevyšlo, výsledek je příliš chtěný a křečovitý i se zvoněním mobilů nebo vysvětlováním, že Orff je autorem skladby Carmina Burana.
Bizarnost úplně jiného druhu Nekvasil vymyslel pro druhou aktovku, Měsíc. Ta vypráví o ukradeném Měsíci, jenž se dostane až do podsvětí mezi mrtvé, které jeho světlo probudí a nastalý zmatek musí urovnat svatý Petr. Temnou zemi bez svitu měsíce u Nekvasila představuje někdejší Německá demokratická republika. Režisér v tištěném programu vysvětluje, že pohoří Harz, které je zdrojem pohádek bratří Grimmů, leželo velkou částí na území NDR. A i kdyby ne, byl by to nápad s velkým N.
Záhrobí v paneláku
Před divákem defilují nejrůznější reálie z časů východoněmeckého budování socialismu. Například večerníček Sandmännchen (Pískový mužíček), skupina Puhdys nebo trabant, jímž si čtyři kamarádi odvezou Měsíc. Sbor má teplákové soupravy s nápisem DDR, decentně je zkarikován i někdejší východoněmecký fenomén nudismus.
Do záhrobí se pak vstupuje u stěny paneláku a následuje morbidní a také trochu mrazivý mejdan, jehož se účastní pohraničník, cyklista (nejspíš nadopovaný), komunistický politik Erich Honecker, zpěvák Dean Reed, Vinnetou nebo tanečnice z televizní show Ein Kessel Buntes. Všechno, včetně videoprojekcí ze života v NDR, si ale k pohádkové předloze i lehce stravitelné výrazné hudbě „sedlo“. Jsou to výstřední obrazy, ale rozhodně nepřipomínají kýčovitě hloupé televizní pohádky, jak se to u inscenování pohádkových oper stává.
Naopak, vznikla jakási operní parodie na „ostalgii“, navíc perfektně rozpohybovaná. Otázka ovšem je, zda kromě diváků, kteří ještě zažili „bratrskou“ spolupráci v rámci někdejšího sovětského bloku, tento nápad ocení i mladší ročníky.
Každopádně je na co se dívat. S poslechem je to o něco horší. Orchestr podává pod taktovkou Zbyňka Müllera dobrý výkon, přesto se postupně dostavil pocit, že svítivé orffovské barvy nejdou ven z orchestřiště tak, jak by snad mohly, aby naplno zazářily. A pak, i Orff se musí zazpívat a na rozdíl od jevištních obrazů ty vokální už tolik v paměti neutkví. Snad jen sopranistka Jana Sibera jako Chytračka vložila do zpěvu i trochu šarmu, ale jinak se zpívá nanejvýš tak napůl, s nedostatečným rozsahem a malou silou, protože na víc hlasy nejsou připraveny. Někdy je to až k uzoufání nesdělné a zvukově matné, jako když Jaroslav Březina zpívá-nezpívá Vypravěče alias Pískového mužíčka v Měsíci nebo František Zahradníček svatého Petra. Problémem je také často mluvené slovo, speciálně u představitelů tří pobudů v Chytračce.
Ale díky šťavnaté jevištní podobě tato inscenace stojí za vidění.
