V Praze výstavu otevírá instalace Art Show Edwarda a Nancy Kienholzových, takže vlastně jdeme proti proudu času, konkrétně od sedmdesátých let až na začátek dvacátého století. Art Show, tento panoptikální vernisážový "betlém" z mumlajících soch kunsthistoriků a galeristů v životní velikosti, je nejzajímavější ukázkou poválečné kolekce galerie. Vystihuje kašírovanost rétorických cvičení, kdy nad sklenkou levného vína (v tomto případě ovocné bowle) návštěvníkovi vernisáže skápne od úst nejedna prázdná, leč duchaplně se tvářící myšlenka.
Sbírka Berlinische Galerie |
Galerie hlavního města Prahy |
Autorka výstavy: Ursula Prinz |
Kurátoři v Praze: Hana Larvová a Karel Srp |
Grafická koncepce: Jiří Příhoda |
Městská knihovna, Mariánské náměstí 1, Praha 1 |
Výstava trvá do 6. ledna 2002 |
Salomonovy slavné fotky politiků sice zobrazují relativně poklidný říšský sněm na sklonku dvacátých let, ale u každého snímku je uveden rok a místo Salomonovy smrti: 1944, Osvětim. Není pochyb, že právě prizmatem nacistického běsnění ukazuje Berlinische Galerie i záběry emancipovaných "nových žen" (skvělá Marta Astfalck-Vietz), Bauerovy snímky Speerovy architektury či propagandistická fota z časopisu pro "slušné chlapce" v hnědých košilích Volk und Velt.
Nemyslím však, že jde o sebemrskačskou obsesi, ani o sázku na kontroverzní téma. Spíš běží o další pokus předvést některé nemilé aspekty moderních a avantgardních tendencí, které často - zejména v případě fotografie jako média - ochotně posloužily totalitním myšlenkám, či dokonce některé z nich iniciovaly, a to jak v Německu, tak v Rusku. Nadmíru zajímavé jsou proto snímky rudoarmějce Georgije Petrussova z květnových bojů v Berlíně: způsob a pochopení, jakým právě tento vítěz uchopil tragédii poraženého německého národa, jsou zcela ojedinělé.
Vrcholem přehlídky jsou poslední dva sály: dada kabinet a východoevropská avantgarda. Kabinet je poněkud pitoreskní parafrází výstavky, již Berlín viděl roku 1920. Nikde jinde nemají tolik zásadních věcí od Hannah Höchové nebo Raoula Hausmanna jako právě v Berlinische Galerie. Svěžího a humorného nádechu této "atrakci" dodávají dvě rekonstrukce společných objektů Johna Hearfielda a George Grosze, respektive Rudolfa Schlichtera. Berlíňané jsou rekonstrukcemi vůbec posedlí. Díky tomu zde znovu stojí Prounen-Raum El Lissického, svého druhu trojrozměrný pohled do vesmíru z roku 1923, a také velkolepý model ještě velkolepějšího moskevského Paláce sovětů od Nauma Gabo, bohužel, či vlastně naštěstí nerealizovaného.
Opěvovat by šlo ještě ledascos dalšího: Rodčenkovy a Moholy-Nagyovy fotografie, Gaboovy sochy, Tatlinovy kontrareliéfy. A také třistaspadesátistránkový katalog. Ten odkrývá, že tohle všechno je pouhá ochutnávka, toliko výsek, a že kdyby bylo v Městské knihovně víc místa...
Iwan Puni: Syntetický hudebník, 1921. |
Naum gabo: Návrh Paláce Sovětů, 1931. |
George Grosz: Autoportrét, 1928. |
Georg Schrimpf: Dvě dívky, 1928. |
Heinz von Perkhammer: Říšská dálnice, konec 30. let 20. století. |
Georgij Petrussow: Berlín v květnu, 1945. |
Werner Heldt: Sobotní odpoledne, 1952. |
Eugen Schönebeck: Ukřižovaný, 1964. |
Edward Keinholz a Nancy Reddin Keinholz: The Art Show, 1963 - 1977. |
Hannah Höchová: Novináři, 1925. |