Svítí to, bliká to - co je to?
Mnohem víc než ono slůvko vypuštěné ze smyslných úst však mnohé šokuje samotné dílo, za něž třiatřicetiletý Creed dostal cenu. Ve čtyčlenném finále soutěže vystavil v galerii Tate Britain do stropu zabudovanou blikající lampu, kterou nazval 227: Světlo, které zhasíná a rozsvěcuje se. Zbytek sálu nechal prázdný. Creed instalaci odmítl vysvětlit s tím, že to mají udělat diváci.
Sám už dříve řekl, že si o sobě nemyslí, že je umělec - a mnozí výtvarní kritici s ním souhlasí. „Zapíná se to a vypíná, ale je to umění?“ ptal se deník Guardian po vernisáži Creedova díla.
„Myslím, že život je stejný jako tohle dílo. Žijete ho a za minutu je po něm. Je to symbol smrtelnosti,“ oponoval kurátor Tate Britain Simon Wilson.
Creed, jenž se narodil ve Wakefieldu a v současné době žije v Itálii, byl víceméně outsiderem soutěže. Bookmakeři - na vítěze se tradičně sází - mu určili pro finále třetí pozici. Podle nich i podle odborníků měl největší šanci Mike Nelson s instalací Kosmická legenda o hadu Uroboru; ta byla neméně provokativní - šlo o jakýsi sklad naplněný dřevěným harampádím. Druhým favoritem byl Isaac Julien s videoinstalací zobrazující dva homosexuální kovboje, jak nazí dovádějí v bazénu. Nejvyšší kurz a tudíž nejnižší šanci dostal fotograf Richard Billingham se záběry svého otce-alkoholika. Výstava čtyřky letošních finalistů v londýnské Tate Britain trvá do 20. ledna 2002.
„Creedova blikající instalace může znamenat cokoli, nebo také nic. Nicméně divák se alespoň může na něco dívat - na něco zajímavějšího než jsou bezobsažné filmy a dřevěné fošny,“ shrnula finále kritička deníku Times Rachel Campbell-Johnsonová.
Porota vedená ředitelem Tate Britain, sirem Nicholasem Serotou, u Creeda vyzdvihla jeho „sílu, mrazivost, důvtip a citlivost k místu“, a také za „odvahu“, když prezentoval pouze jednu samostatnou práci.
„Má své předchůdce v hnutí happeningu, Fluxusu nebo v akcích Bruce Naumana, nechybí mu humor a umožňuje právě v dnešní době vyvolat vášnivé diskuse o smyslu umění v široké veřejnosti,“ připojuje se pražský galerista Jiří Švestka, který se nedělního ceremoniálu zúčastnil.
Takový přiblblý ceremoniál
Ceremoniál byl prý proti předchozím letům méně formální, účastnilo se ho více lidí (asi 300) a namísto opulentní večeře se konal jen koktejl bez povinného smokingu. Madonna - jež sbírá moderní umění a právě nyní zapůjčila galerii Tate Britain několik surrealistických pláten ze své sbírky - pak ještě během party stihla prohlásit, že umělecké ceny nemají smysl, protože neexistuje něco takového, jako je nejlepší umění: „Jsou jen různé názory. Co se mě týče, tak si myslím, že všechny ceremoniály jsou hloupé.“ Creed zjevně v mnohém s Madonnou souhlasí. Ještě před předáním ceny řekl, že Turner prize je „prostě jen přiblblá cena“. K tučné sumě dvaceti tisíc liber (něco přes milion korun) Madonna Creedovi ráda blahopřála; upozornila ho však, že v Londýně mu penízky dlouho nevydrží.
Tahle „přiblblá“ cena se udílí umělcům do padesáti let, kteří v Británii vystavovali v uplynulých dvanácti měsících. Kritikové jí často vyčítají absenci malířů - v letošním finále nebyl opět žádný. A nejen to. Někteří jsou objevováním nových forem uměleckého sdělení nadšeni, jiní Turnerovu cenu považují za důkaz toho, jak hluboko umění kleslo. Mezi dnes už legendární skandály patří vystavovaná postel Tracey Eminové s potřísněnými kalhotkami, zmuchlanými prostěradly a použitými prezervativy, přiznání Chrise Ofiliho, že používal ve svých exponátech sloní trus, nebo rozříznutá kráva s teletem
„Lidé si pořád stěžují,“ říká na to Simon Wilson z galerie Tate Britain: „Jeden rok máme špinavé prádlo a rozestlanou postel - a lidé si stěžují. Letos máme něco tak čistého a jednoduchého (jako Creedovo světlo) a lidé si budou stěžovat zase.“
11. prosince 2001 10:27
