Oba pořady vznikly podle zahraničního vzoru, oba mají stejnou stavbu – jde vlastně o sestřih časosběrného dokumentu.
Také Chůva začíná shrnujícím komentářem, pak se představí rodina, jež má potíže s výchovou dětí, poté vybraná odbornice, která jí jde na pomoc. Následuje vzájemné seznámení, společně strávené dny, loučení, odchod chůvy.
Existují i odlišnosti. Chůva na rozdíl od náhradní manželky v rodině nekmitá od škopku k plotně. První dny jen postává, pozoruje a dělá si poznámky jako policista. Třetí den navrhne změny a do konce týdne sleduje, jak se dodržují a osvědčují.
To už je zajímavější část, byť na rozdíl od praktičtějších úkonů Výměny manželek připomíná Chůva v akci spíše slovní rodinnou psychoterapii.
Oč méně spotřebuje čisticích prostředků, připálených kastrolů a dalších domácích grotesek, o to více pěstuje rozebírání citů, vynucování citů, zkrátka dojímání. Mezi slzami divák zapomene, co by měl brát s rezervou: třeba, že děti se rády předvádějí, natož před kamerou.
Chůvy mají nevděčně omezenou roli dobrých sudiček: mohou udílet pouze všeobecně známé pokyny, že se máme mít všichni rádi, scházet se u stolu, objímat se, nekřičet, nepoužívat tělesné tresty. Situace jsou tedy logicky chudší než u Výměny manželek – alespoň v prvním dílu hostitelé nevytáhli paty z domu.
Snad právě proto, aby působila bohatěji, Chůva v akci používá záplavu nadbytečných předělů, střihů a bezúčelných "průletů" kamery bytem. Šestý detail postele a osmé opakování pohlavku přitom drama nevyhrotí, naopak obrousí a zpomalí.
To všechno jsou však jen kosmetické šmouhy, které lze napravit – ve srovnání s pointou. V závěru totiž chůvou stmelená šťastná rodinka převezme odměnu, zájezd za sto tisíc korun. Pošramotí se tak věrohodnost všeho, co se odehrálo předtím: nabízí televize pomoc v nouzi, nebo dárek za zvýšení sledovanosti?
