Konec pana Y je postmoderní román na pomezí filozofie, náboženství a fyziky, jehož hrdinka Ariel Mantová po přečtení prokleté knihy cestuje v myslích ostatních lidí, aby nakonec poznala rajskou zahradu a nekonečné prázdno. Má všechno, co by měl postmoderní román mít: hledání Boha, citace z Derridy, rozbory kvantové fyziky, nadpřirozeno, sex, iPody, internet, honičku s tajnými agenty v cizích myslích, léčitelství a velké tajemství.
Podle hodnocení většiny britských listů jde o jednu z nejpozoruhodnějších knih poslední dekády. Vychází ve třiadvaceti jazycích, do češtiny ji (s ohledem na vědecké termíny a teorie) bravurně přeložil Tomáš Kačer. Je to kniha, která stojí nejenom za přečtení.
Čtenáře cosi ponouká, aby postup Ariel Mantové vyzkoušel. A protože je celý příběh postavený na telepatickém pronikání do myslí ostatních, je logicky prvním krokem po dočtení strhujícího příběhu cesta za sháněním ingrediencí na přípravu lektvaru, který telepatii umožňuje.
Zrzka a myší bůh
Přitom ze začátku se román tváří jen jako literárně mnohokrát zopakované čtení knihy v knize. Ariel, která píše doktorát o polozapomenutém autorovi 19. století Thomasi Lumasovi, natrefí v antikvariátě náhodou (nebo to nebyla náhoda?) na jeho výtisk knihy Konec pana Y.
Je to poslední kniha, kterou Lumas napsal, než záhadně zemřel. Na světě jsou jen tři exempláře. Ariel si knihu samozřejmě přečte a její tajemství ji přivede k lektvaru na telepatii do myslí lidí i zvířat. Což rozjíždí přímo detektivní zápletku.
Přesně ve chvíli, kdy se čtenář začne ptát, jestli je tahle studentka anglické literatury jen vědátorskou starou pannou, objeví se její milenec a Ariel poodhalí svůj odvážný sexuální život. Přesně ve chvíli, kdy si čtenář říká, že hlavní hrdinka je dost cynická a skeptická, začne Ariel cítit lásku, i když o ní pochybuje.
Scarlett Thomasová přesně odhadne, kdy je záhad příliš mnoho a je třeba něco vysvětlit, kdy čtenář tápe ve vědě, a je tedy nutné vzít si na pomoc Einsteina, kdy se čtenáři začíná Ariel protivit a je nutné, aby se alespoň pokusila učesat si svoje rezavé vlasy (zrzky bývaly považované za čarodějnice, že?) a chvíli nemluvila sprostě, alespoň v kostele ne.
Nebo aby zachránila myš ze spárů kočky tím, že se jim oběma dostane do myslí. Čímž si nakloní nejenom čtenáře (který váhá, zda se identifikovat s neupravenou doktorandkou, která je závislá na nikotinu a nemá peníze ani na topení), ale i myšího boha Apollóna Smintheuse, k němuž se modlí jen šest lidí někde v Illinois.
O autorceScarlett Thomasová se narodila v roce 1972 v Londýně, kde dnes přednáší anglickou literaturu a tvůrčí psaní. Ještě jí nebylo třicet, když ji britský list The Independent zařadil mezi dvacet nejlepších mladých britských spisovatelů. Konec pana Y je jejím čtvrtým románem. Byl nominován na Le Prince Maurice Prize 2008, která je udělována za milostné literární příběhy, což může být zavádějící. Román rozhodně není klasickým milostným příběhem, a pokud v něm vůbec jde o lásku, tak není důvodem ani k zápletce, ani k jejímu rozuzlení. Následovala nominace na cenu Orange Prize 2008, kterou pro změnu dostávají knihy spisovatelek. Kdybychom měli dost žen autorek nebo kdyby jich bylo alespoň tolik, co mužů autorů (což platí mnohem víc pro českou literární scénu než pro tu britskou), nemuseli bychom udělovat ženské literatuře speciální ceny. Ale Konec pana Y je knihou, která by takovou cenu měla dostat. Bez ohledu na to, jak komplikované je vymezení toho, co je to ženská literatura, si ji Konec pana Y zaslouží už za to, s jakým nasazením se hlavní hrdinka pouští do výkladů tradičně mužských disciplín, jako je kvantová fyzika nebo akční boj holí s přesilou nepřátel. Což by se dalo pokládat za boření genderových bariér. Ale mnohem víc bariér Scarlett Thomasová boří mezi humanitními a přírodními vědami a mezi žánry. Kdyby se udělovala cena za popularizaci vědy i beletristům, měla by Thomasová na kontě bezpochyby další nominaci. Škoda jen, že logicky vyargumentovaný a teoreticky podepřený systém cestování cizí myslí autorka shodí v doslovu, když se vlastně omlouvá a přiznává, že "všechny chyby (faktické či logické) obsažené v textu jsou výhradně jejím dílem". Nikdo po ní nebude chtít obhajobu před komisí fyziků či filozofů. Je to beletrie, i když někde mezi filozofickým traktátem a vysvětlením chování kvarků a elektronů. Ostatně, pokud je něco postmoderním příběhem (srovnatelným třeba s Matrixem nebo Neuromancerem), může si to bezpochyby dovolit i nepřesný výklad kvantové fyziky. |
Tisící potence do lektvaru
Mnohem víc by se tak do epilogu hodila poznámka pro čtenáře, kteří budou chtít, strženi dějem, vyzkoušet namíchat lektvar podle homeopatického receptu obsaženého v knize. Funguje to? To se nedozvíme ani na internetových stránkách věnovaných Konci pana Y (kde má mimochodem velmi povedenou sekci už zmíněný myší bůh Apollón Smintheus).
Copak to vážně nikdo nezkoušel, že se o tom na internetu nemluví? Nebo ano a všechny ty pokusy byly neúspěšné a lidé kvůli prokletí zmizeli? Konec pana Y je důkazem toho, že i postmoderní romány plné intelektuálních dialogů mohou být strhující. A teď jdu shánět tisící potenci rostlinného uhlí, ještě mi schází do lektvaru.
SCARLETT THOMASOVÁ - Konec pana Y
Překlad Tomáš Kačer. Host, 448 stran, 329 korun.
Hodnocení MF DNES: 80 %