V rozhovoru pro MF DNES leccos "objasnil", přesto bylo vidět, že Ricky je pro něj hlavně jedna velká hra. - Recenzi filmu Ricky od Mirky Spáčilové čtěte zde.
Takže: je Ricky anděl, nebo ne?
Není. Vím, že spousta lidí hledá v postavě Rickyho náboženský symbol, ale fakt, že jsme mu dali křídla, ještě neznamená, že musí jít nutně o anděla. Navíc ta křídla jsou víc kuřecí než andělská.
Jenže děti zkrátka běžně nelétají.
A to mě na tom právě baví. Ricky je na jednu stranu pohádka, totální výmysl, ale protože jsme ji natočili realisticky, jako smrtelně vážnou věc, jsou z toho lidé nervózní. Jsou zvyklí na jasné odpovědi, a já jim je nedávám. O žádném ze svých filmů jsem nemusel vést tolik diskusí, pořád se mě někdo na něco ptá. Pro jednoho je to celé fantazie těhotné ženy, druhý tvrdí, že jde o perverzní fantazie malé holčičky. Nerozmlouvám nikomu nic, rád točím filmy, které dávají prostor divákově představivosti.
Jak jste vůbec přišel na tak podivný námět?
Inspiroval jsem se povídkou anglické autorky Rose Tremainové. Ta má ovšem pouze osmnáct stran, zcela jiný konec, navíc se jedná o vyprávění sousedky. Když jsem ji četl, říkal jsem si, že něco takového nejde natočit. Představa létajícího dítěte mi ale nedala spát, od začátku jsem měl v hlavě konkrétní scény, které jsem chtěl realizovat.
Létá ve filmu skutečné dítě, nebo jde o trik? Občas to vypadá šíleně.
Nepopírám, že jsem šílený. To, co vidíte viset dvacet metrů nad zemí, je živé dítě. S trikovým specialistou jsme se totiž shodli, že maketa by nestačila. Chtěl jsem zachytit nejen létání, ale i proces, kdy dítěti křídla teprve narůstají, což znamenalo natočit záběry trvající třeba i minutu. Počítačové triky se hodí do rychlých akčních filmů, v tomto případě by výsledek znehodnotily.
Bylo těžké najít dítě vhodné pro takovou roli?
Těžké bylo najít hlavně vhodnou matku. Ta je totiž s dítětem neustále na place, a když to skřípe, nenatočíte nic. Viděl jsem spoustu dětí, které byly perfektní, ale jakmile jsem na ně sáhl, matky začaly křičet, dítě taky a bylo po natáčení. Arthur - to je pravé jméno Rickyho - má matku letušku a ta byla celou dobu klidná. Tedy na to, co jsme s jejím potomkem prováděli.
Jak vypadala samotná trikařská práce na křídlech?
Chtěl jsem být co nejrealističtější. V povídce objeví matka dítě, kterému už křídla narostla, ale my ukázali celý proces růstu. Zároveň jsme chtěli, aby vypadal co nejvěrohodněji, takže nějaké počítačové modelování nepřipadalo v úvahu. Když jsme to vymýšleli, měl jsem v hlavě něco jako Cronenbergovu Mouchu. Křídla nemohla být andělská, měla se krvavě drát na povrch, což vůbec nevypadá hezky. Proto jsme vyrobili zakrslá kuřecí křidýlka, pařátky, které spíš děsí.
Nejpozoruhodnější jsou reakce matky, když křídla objeví. Jako by ji to vůbec nepřekvapilo...
Přesně o to jsem usiloval. Ona samozřejmě vyděšená je, ale zároveň je to matka a ta své dítě miluje za všech okolností. Mě na Rickym nezajímal ani tak motiv létajícího dítěte jako spíš téma jinakosti, odlišnosti. Když jsme psali scénář, mysleli jsme na rodiny, kterým se narodily postižené děti a ony se s tím musely vypořádat. Také se jim změnil život, také prošly šokem, ale dítě je dítě.
Vraťme se ještě k natáčení: neměl jste o to dítě strach?
Neměl, říkám, že jsem blázen. (smích) Strach měla matka dítěte, ale nemohla nic dělat, podepsala smlouvu. Přímo s kojencem jsme ale nelétali, na provazech se vznášelo jiné, starší a mnohem větší dítě. Jak to bylo obrovské, nikdy jsem nic takového neviděl, opravdové monstrum. A úžasné bylo, že si to užívalo. Vždy, když viselo ve vzduchu, smálo se štěstím.
Takže jen samé příjemné vzpomínky?
To zase ne. Natáčet s dětmi je jedna z nejnáročnějších věcí. Ve Francii smí dítě točit jen jednu hodinu denně, takže jsme se museli pekelně soustředit, abychom za tak krátký čas dostali, co potřebujeme. Všichni se tomu museli přizpůsobit: pracovalo se podle toho, jak dítě jedlo a spalo. Nejhorší je totiž natáčet s hladovým dítětem. Neustále řve.
Jaký vztah měli k Arthurovi ostatní herci?
Dobrý. Ale vytrpěli si svoje. Veškerý čas jsem musel věnovat hlavně jemu, takže se stávalo, že za mnou přišla představitelka hlavní role, mávala rukou a volala: Haló, jsem tady, pořád žiju. Nechceš mi taky něco říct? Pro všechny to byla zkouška.
Dovedete si po tom všem představit, že budete mít vlastní děti?
Dovedl jsem si představit, že bych měl Arthura. Chtěl jsem ho koupit, ale matce se to nějak nelíbilo. (smích)
Mimochodem, míváte létací sny?
Já mívám skákací sny. Skáču v nich nahoru a dolů jako klokan, nevím proč. Což mi vnuklo myšlenku, že můj příští film bude nejspíš o skákajícím dítěti.
