Čtyřiapadesátiletý hudebník a skladatel, který se narodil v rodině Irky a italského zmrzlináře, prodal od roku 1980 asi 22 milionů desek. Jeho romanticky chraplavý hlas si získal příznivce i v Česku, kde se představil v roce 2002 v pražské T-Mobile Areně.
Nyní bude koncertovat v komornějším prostředí Kongresového centra. "Budu hrát napůl blues a zčásti mé staré písničky," řekl Rea, který prodělal vážnou nemoc, a přesto má spoustu plánů. Příště možná přijede jako člen hudebního tria.
Vydal jste Blue Guitars, jedenáctideskové album s DVD, vše zabalené v krásné ilustrované knize. Co vás vedlo k takovému výronu hudby?
Musím dělat hudbu. Vlastně jsem se stal každodenním autorem. Vysmíval jsem se tím velké nemoci, která mě nedávno málem zabila. Víte, už nikdy nebudu mít slinivku. Za nápad vděčím hlavně knize bývalého baskytaristy Rolling Stones Billa Wymana, která se jmenuje Odyssea blues. Studoval jsem ji v nemocnici. Každá kapitola byla věnována jinému typu blues. Napadlo mě, že by bylo skvělé, kdyby byl každý druh blues zachycen na cédéčko. Miluju hudbu. Mám studio, zvukového inženýra, takže to pro mě nebyla žádná námaha. Spíš zábava.
Kolekce obnáší asi 140 písní. Co byste radil posluchačům, jak se mají do takové porce pustit?
Jakkoli chtějí! Tohle není škola. Kniha říká všechno o tom, proč třeba první cédéčko zní jinak než CD číslo čtyři nebo tři, jak jsme hudbu dělali, proč jsme ji dělali, které nástroje nebo mikrofony jsme používali, protože to vše se na každém disku mění. Jednotlivá cédéčka jsou samostatná. Není to kolekce ve smyslu "spousta písniček Chrise Rey". A já doufám, že lidi si k tomu sednou, podívají se na knihu a začtou se do ní během poslechu skladeb. Mám takový romantický sen. Rád bych viděl mladou kapelu, která by udělala stejnou věc pro posluchače ve věku mých dětí. Je jim šestnáct a dvacet let. To by byl nejlepší průzkum trhu, který znám.
Proč si to myslíte?
Aby se prokázalo, že o takovou hudbu je mezi mladými lidmi zájem. Já jen pozoruju, jak se jim bohužel vytratila kultura velkých desek, alb. Prohlížení obalu, jak jsme to dělávali, půjčování elpíček, poslouchání. A nejenom proto, že to je staromódní. Je to něco, co se šéfové gramofirem rozhodli zabít. Někdy kolem roku devadesát pět, devadesát šest se objevily počítače, které dokázaly vytvořit jakýkoliv hudební doprovod a upravit lidský hlas. Šéfové gramofonových firem přestali potřebovat hudebníky, a tak umrtvili tuhle stránku byznysu.
Koho třeba?
Nejlepší příklad, který mě napadá, je Ben Harper, který by alespoň v mých očích stoupl do velikosti Boba Marleyho nebo Jimiho Hendrixe. Harper nikdy nedosáhl a nedosahuje takové kariéry, protože velcí šéfové o tom nechtějí slyšet. Je s tím moc práce a problémů. Oni chtějí nasednout do svých BMW a jet domů. Nehodlají dlouhodobě investovat do umělců, už neprodávají alba jako alba, je to vždycky nějaký remix, radiomix, iPod. Je to škoda.
Vraťme se k vaší kolekci Blue Guitars. Znamená to, že se určitá kapitola vaší tvorby uzavřela? Co bude následovat?
Nejdřív musím najít způsob, jak dělat hudbu v situaci, kdy onemocním, aby moje kapela mohla dál hrát. Je totiž těžké předvídat, co mě může kvůli chybějící slinivce potkat. Hlavní můj problém je průjem, na záchodě jsem třeba dvě tři hodiny. A člověk nikdy neví, kdy to přijde. Někdy to trvá týdny, jindy jen tři dny. A co bude následovat v hudbě? Tahle kniha je moje univerzita, další album bude asi gospelové i bluesové, velký hlas, velké písničky, ale jen tři hudebníci. Mám spoustu dalších nápadů.
Například?
Zamiloval jsem se do argentinských muzikantů, kterým koluje v krvi středoevropská krev. Jeden chlapík, Rudolfo Medeiros, hraje na tahací harmoniku a doprovázejí ho dva jazzoví kytaristé. To mi opravdu vyráží dech. Úžasná hudba! Chtěl bych jednou natočit takové instrumentální album.
