S železnou pravidelností a obrovskou chutí vydává prakticky desku ročně. Letos uplyne třicet let od jeho prvního singlu. Ten mu tehdy slávu nepřinesl, na definitivní úspěch musel Rea čekat ještě čtyři roky.
* Pamatujete si, jak jste se dostal k hudbě?
To mi bylo už dvaadvacet - když jsem slyšel z desky mississippského bluesmana Charlieho Pattona skladbu Revenue Blues. Tehdy jsem tomu propadl. Kamarádi mi vysvětlili, že ty zvuky na kytaru dělá takovým kovovým válečkem na prstu, a já jsem to taky začal zkoušet.
* Takže žádní Beatles nebo Rolling Stones?
Pop mě jako mladého kluka vůbec nezajímal. Až ta jediná bluesová deska mi ukázala cestu. Pak mi Andy Fairweather-Low přinesl album s Blind Williem Johnsonem a já tomu úplně propadl.
* Andy Fairweather-Low? To byl na konci 60. let člen teenagerské skupiny Amen Corner, ne?
Byl, ale ne abyste to před ním řekl. Nerad to slyší. Teď už dlouhá léta působí jako druhý kytarista u Erika Claptona. Skvělý muzikant.
* Jak jste se dostal ke skládání písní?
To už opravdu nevím. Vím jen, že když jsem poprvé něco složil, byl takový typický anglický pošmourný zimní den.
* Byly z toho dva tucty hitů. Ale počínaje předchozí deskou Stony Road jste rezignoval na psaní populárních skladeb. A album The Blue Jukebox jde podobným směrem.
Já hity nemusím mít. Co je to vlastně hit? Píseň, která za tři neděle vyšumí. To jsem nikdy nechtěl dělat. Lidé, kteří mají rádi Chrise Reu, od něj nechtějí hity, ale písně, které je oslovují.
* A nemáte strach, že z vašich nových desek budou propadáky?
Vy jste jako ti dramaturgové z gramofirem! Ti mi minule řekli, že jsem se zbláznil. A nakonec byla ze Stony Road v Anglii zlatá deska. Pak nad tím kroutili hlavou. Něco vám povím: tihle lidé jsou hlavní příčinou úpadku gramofonového průmyslu. Oni vůbec nevědí, která bije. Chrlí šunt za šuntem a diví se, že to lidi přestává zajímat. Nakonec se diví, že se odepsaná deska prodává líp než ty jejich vykalkulované výrobky. Vymlouvají se na kopírování. Ale lidé si vždycky přetáčeli desky na magnetofonové pásky nebo kazety, i když třeba méně.
* Stony Road byl pokus o moderní interpretaci blues. Nová deska The Blue Jukebox směřuje, zdá se, více k jazzu. To jsou dost velké skoky...
Rád experimentuji. Snažím se, aby každá deska byla jiná. Vždycky jsem miloval velké jazzové muzikanty padesátých a šedesátých let, jako jsou Charles Mingus, Miles Davis a určitě taky John Coltrane, tyhle geniální umělce poloviny minulého století. Zkusil jsem udělat desku o tom, jak by to vypadalo, kdyby psali písně. Písně s náladou popůlnoční jam session.
* Vy, který jste psával spíše projasněné a prosluněné písně, přicházíte s tesknými baladami?
To je jen vaše představa. Až tu desku poznáte důvěrněji, zjistíte, že tak smutné nejsou.
* Je zvykem, že v době, kdy vychází umělci album, pracuje už dávno na jiném projektu. Platí to i o vás?
Připravuji teď dvanáctidílnou antologii blues. Každá deska zachycuje nějaký specifický trend. Mississippské blues, texaské blues, gospelové blues, chicagské blues a podobně. Taky tam bude jedno album věnované evropskému blues. V posledních letech jsem objevil fantastické nahrávky romské hudby z bývalého Československa a z Maďarska. To jsou díla srovnatelná s americkými klasiky.
