Muzeum moderního umění v Hradci Králové sídlí v reprezentativní budově Záložního úvěrového ústavu, která byla postavena v duchu pozdní secese v letech 1909–1912 podle návrhu architekta Osvalda Polívky. V jeho čtyřech patrech se rozpíná stálá expozice
cenné sbírky českého umění 20. století.
Krátkodobým výstavám je určen malý prostor vstupní haly budovy. V něm je nyní tematická výstava Světla měst a noční chodci. Podoby nočního města tu najdeme na obrazech Jakuba Schikanedera, členů Skupiny 42 Františka Hudečka a Františka Grosse i současné umělkyně Štěpánky Šimlové.
Dobré téma, ale netáhne
Proč se autorka výstavy a ředitelka muzea Martina Vítková rozhodla prezentovat na tak malých prostorech tak široké časové rozpětí autorů, se návštěvník nedozví. Nedozví se ostatně ani to, proč se mezi mladšími autory objevuje malíř z přelomu 19. a 20. století Schikaneder, jaký byl vztah Skupiny 42 k městu či jak vnímají město současní umělci.
Absence jediného informačního panelu, který by umění divákovi přiblížil nebo alespoň sdělil záměr výstavy, vede k domněnce, že se kurátorka snaží lidi odradit – což,
jak se zdá, docela obstojně funguje, neboť celé muzeum zeje prázdnotou.
I přesto, že výběr zejména současných umělců je velice zajímavý stejně jako zvolené téma. Možné interpretace tématu město v noci zůstávají na výstavě nevyřčeny. Útlý katalog vydaný k výstavě už nějaké informace přináší, i když jeho obsah je poněkud zmatený:
„Osvětlené noční město jako by bylo výrazem civilizace. Jako důležitý motiv sloužilo malířům Skupiny 42, kteří se zajímali o svět, ve kterém žijeme. Panoráma nočního
chodce se objevuje téměř v každém filmu od bondovek přes civilní filmy až ke sci-fi, blikající Manhattan se stal dokonce logem společnosti Miramax.“ Takhle začíná úvodní slovo kurátorky v katalogu...
Utopená Skupina 42
Ve vstupní hale přízemí tak vlastně dochází k setkání jiných světů, které může na první pohled působit trochu vesmírně. Třeba v tom, jak si tu podávají ruce obrazy malíře potemnělých pražských zákoutí z počátku 20. století Jakuba Schikanedera a představitele české postmoderny Antonína Střížka, který noc na počátku 21. století zobrazuje jako hru neonových světel v duchu magického realismu.
Výstavní prostory jsou rozděleny do dvou částí, z nichž jedna prezentuje většinou menší formáty fotografie – současnou i klasickou, například Jiřího Šiguta a Václava Chocholy, také videoperformanci Jack Rozparovač či například světelnou instalaci bodových žárovek od Jana Benedíka, které se rozsvěcují jako vánoční stromek.
Trochu smeteni ze stolu jsou představitelé Skupiny 42, kterým nebylo nic vlastnější než právě téma města, například Kamil Lhoták se svým Městem v noci. A co říci na umístění jedinečného díla Františka Hudečka, jehož význam si kurátorka zcela jistě uvědomuje, protože jeho reprodukci zvolila na obálku katalogu? Na výstavě se ztrácí pod úrovní očí mezi Hudečkovými kresbami.
Prostor pro fotografie
Druhá výstavní síň vypovídá o citlivějším přístupu k instalaci, kde vzhledem k velkým formátům nebylo možné nad sebe pověsit vícero děl. Prostor tak dostávají fotografie Štěpánky Šimlové, která reklamním panelům na fasádách domů propůjčila spiritualitu v podobě modliteb, či Barbory Šlapetové, kterou zajímají například světélka a odlesky na kapotě auta.
Dobře vyznívá také soubor fotografií Jiřího Poláčka, který nedávno vystavila galerie Langhans a jenž zachycuje přízračnou barevnost nočního Smíchova, Žižkova či Libně.
Osvětlené noční město můžeme chápat jako živý organismus, jako inspirativní prostor nočních chodců, kteří vstupují do svitu pouličních lamp jako do záře divadelních reflektorů, ale i jako místo zoufalců a snivců – interpretací je mnoho.
Tak proč některé z nich na výstavě nepředstavit návštěvníkům, kteří by pak lépe hledali cestu k prožitku uměleckých děl? Královéhradecká expozice je svědectvím, že udělat kvalitní výstavu neznamená pověsit na zeď bez ladu a skladu co nejvíce děl v domnění, že jsou dost ilustrativní, aby o tématu sama vypovídala.
Právě tahle chtěná ilustrativnost se lepí návštěvníkovi na paty, a tak nejspíš rychle nabude pocitu, že koncept výstavy začíná a končí u jejího názvu.
