Jako přídavek zazněl jeden z největších Lenčiných hitů, písnička Zamilovaná s česko-francouzským textem nahrála zpěvačka hned na svém prvním albu v roce 1981. Tehdy byla ještě silně ovlivněná léty, která strávila studiem ve Francii.
Co pro vás Francie znamenala a znamená?
Francie? Když to teď s odstupem let rekapituluji, myslím si, že to byla velmi hezká studentská léta. Pro mě to znamenalo nečekané otevření dveří, na které jsem ale nebyla připravená. Nebyla na to vhodná doba. Byl to těžký střih přijet z té naší uzavřené zamčené krabice do světa, který fungoval úplně jinak. Měla jsem svým způsobem velké štěstí, že jsem k tomu mohla přičichnout. Díky tomu jsem se zdokonalila v řeči, získala jsem rozhled, dokázala jsem se pak také jasně politicky orientovat, spoustu věcí jsem začala vnímat jinak, začala jsem shánět a číst samizdaty. Léta ve Francii pro mě byla velmi užitečná a formovala mě. Byla to ale zvláštní etapa mého životního rozvoje a myslím že jsem toho dostatečně nevyužila. To se někdy stává.
Chcete říci, že kdybyste to mohla vrátit, ve Francii byste zůstala?
Asi ano. Kdybych měla vyhraněný muzikantský názor a byla zralá, tak ano, ale tak tomu v té době nebylo. Hlavně jsem se ale vrátila kvůli rodičům, kvůli mamince, která onemocněla rakovinou a brzy umřela. Vrátila jsem se, hodně jsem pak tehdy jezdila po republice a koncertovala. Teď se mi to vrací, protože pořád mám své skvělé široké publikum, u nás i na Slovensku. Mám plno a vážím si toho.
Je to tedy všude stejné jako ve Valašském Meziříčí? Plné sály a nadšení diváci?
Ano, je to fajn. Co bych si měla víc přát?
Přesto jste ale jiná než dříve. Vždyť hrajete s rockovou kapelou.
Kapela je tvrdší, ale to je věc mého muzikantského vývoje. Chtěla jsem si osahat jiné věci, přece nemůžu zůstat pořád stejná? Hrajeme od loňského podzimu v obsazení kytary a zpěv Mirek Linhart, piano Richard Dvořák, baskytara Jan Pils, bicí Pavel Razím. Každý měsíc jezdíme po republice a hrajeme, tak jako jsem to dělávala dřív. Kontakt s lidmi velmi potřebuju. Zároveň si ověřuji, jestli jsem se vydala správnou cestou. S nadsázkou říkám, že dělám sama sobě na koncertech hosta. Střídám při vystoupeních různé styly, baví mě to a naplňuje, protože se tak vlastně dostanu ke všemu, co mám ráda.
U většiny muzikantů je to naopak, s přibývajícími léty se zklidňují.
Mám pocit, že dřív jsem byla příliš akademická. Sestupuji z těch akademických výšin a ta změna mě naplňuje a obohacuje. Stále zůstávám i u klasiky a rozvíjím ji, dělám další repertoár, připravuji další klasickou desku. Nechci stagnovat, dovedla bych sestavit celý koncert ze starých věcí a stále je dost hraji, protože lidé je chtějí a já si svých starších písniček také vážím, ale proč stavět jen na nich? Těším se na další projekty. Mám jich v hlavě hodně a budou zase hodně různorodé a doufám, že narazím na nové dobré textaře.
V současnosti chystáte dvě desky. První bude klasická. A ta druhá bude jaká, opět rockovější?
To právě ještě nevím. To byste chtěl vědět moc. Nové písničky zkouším na koncertech a ty koncerty mi ukazují, kam jít dál. Nápady přichází postupně, některé věci vznikají při jamování s muzikanty z kapely, inspirují mě i koncerty jiných hudebníků. Mám čerstvý zážitek z koncertu Stinga, to bylo úplně úžasné. Kdybych mohla být český Sting v sukních, bylo by to skvělé.
Hledáte si textaře sama nebo se obracejí oni na vás?
Obojí. Naštěstí už mne zase začínají vyhledávat i mladí textaři, překladatelé a básníci. Dříve jsem měla své jisté, pracovala jsem hlavně se Zdeňkem Rytířem, na desku Svět se zbláznil mi přispěl Pavel Vrba nebo Gábina Osvaldová. Na poslední desce je počet textařů nejpestřejší a přesto drží pohromadě.
Váš koncert byl součástí programu festivalu poezie, čtete nebo píšete poezii?
Mrzí mě, že i když poezii hodně čtu, sama texty nepíšu. Možná jsem na sebe moc přísná a kritická. I když jsem něco zkoušela napsat, hodila jsem to do koše. Tak se alespoň snažím textaře naladit na téma, které sama navrhnu. Někdy se to zadaří, jindy ne.
Prošla jste vážnou nemocí, letos jste oslavila padesátiny a stále vypadáte skvěle. Jak to děláte?
Díky za poklonu. Nejsou v tom žádní plastičtí chirurgové, jen přírodní věci, třeba jóga. Je to i tím, že žiju vnitřním životem, který mě nabíjí. Snažím se o rovnováhu duše a těla. Když totiž upřednostníte jedno před druhým, přestane to fungovat. Je to určitě i díky tomu, že dělám jen věci, které mě baví. Nedělám, co nechci. Snažím se prostě být v pohodě.
- pondělí 22. listopadu 2004
