Jistěže lákadlo Gottova návratu na obrazovku po nemoci, navíc sice předtočeného, ale vysílaného shodou okolností právě po zpěvákově další zdravotní komplikaci, muselo tvořit příslovečný zlatý hřeb. Jenže z téhle dramaturgicky pochopitelné úvahy se odvinuly dva sporné motivy.
Předně hudební, neboť při vší úctě k mnohonásobnému nositeli Slavíků se jeví jako účelové, že jeho Lady Karneval vyhlásili za „nejkultovnější“ ze všech kultovních písní včetně zahraničních. A nadto předem jasný vrchol sebral pořadu prvek tajemství, bez něhož i průhledná hra na soutěž ztrácí smysl.
Už sám výraz kultovní, pojem bez přesných kritérií, pod nímž si každý sestaví vlastní pomyslný žebříček, přináší nahodilost, která skalní fanoušky může rychle odradit. Chabou náplastí je, že alespoň ACDC předstihli o příčku Kryštofa a Lunetic zůstal těsně za Satisfaction od Rolling Stones.
Kromě toho putování historií pop music má domáckou podobu besedy střižené estrádou, kde se únavně opakuje „tak tohle miluju, z toho mě mrazí“, kde lepkavá nostalgie buduje iluzi báječných starých dob, kde se čas nastavuje dětinskými soutěžemi typu „tancuje jako lev“ a kde se všichni všemu řehtají.
Že se do muzikantské hitparády zapojilo i hokejové Nagano s Dominikem Haškem, že hosté sami sebe fotili či natáčeli na mobil a světovost se třeba u skupiny Queen vyráběla náhradníky jako v pořadu Tvoje tvář má známý hlas, už bylo jen vyložené načechrávání. A když konečně přišla řada na Gotta s jeho písní, unylými tanečnicemi a pár větami, trvalo to osm minut včetně poct.
Paradoxně nejvtipněji vystihla princip pořadu reklama, která hned po závěrečných titulcích Chart Show pravila - Pokud se stále ještě díváte na televizi, možná trpíte nespavostí - a nabídla uspávací prostředek. Díky, ale příští díly bez magnetu Karla Gotta už nejspíše přinesou dřímotu i bez chemie.
