RECENZE: Smrt a dívka. Hra o židovské malířce zapůsobí silou příběhu

Skladatel Aleš Březina se kromě filmové hudby asi nejvíc zapsal do povědomí operou o procesu s Miladou Horákovou „A zítra se bude...“ Nyní představil své nové jevištní dílo „Charlotte – Tříbarevná hra se zpěvy“.

Na rozdíl od „Zítra se bude...“ nebo od následného díla Toufar, v nichž se Březina soustředil na oběti komunistické diktatury z 50. let v Československu, hrdinkou nového kusu, který byl uveden na Nové scéně ve spolupráci kanadského souboru Theaturtle Toronto a Národního divadla, je židovská malířka Charlotte Salomonová (1917 - 1943).

Aleš Březina: Charlotte - Tříbarevná hra se zpěvy

70 %

Režie: Pamela Howard

Nová scéna Národního divadla Praha, 1. července 2019

Pocházela z Berlína, začátkem 40. let uprchla před pronásledováním na jih Francie, byla však dopadena a deportována do Osvětimi, kde zahynula i s nenarozenými dítětem. 

Už její dřívější život byl poznamenán rodinnými tragédiemi – matka, babička i další příbuzné spáchaly sebevraždu, ona sama otrávila dědečka, jenž ji zneužíval. Své zážitky vtělila na sklonku života do téměř 800 kvašových maleb s využitím pouze tří barev (červené, žluté a modré), a doprovázených textovými i hudebními odkazy – mimo jiné na Schubertův kvartet Smrt a dívka, ale třeba i nacistické pochody. 

Soubor, jemuž dala název „Leben? Oder Theater?“  svěřila místnímu lékaři, díky němuž se uchoval jako svědectví dospívání v nepřirozených podmínkách. Vzdáleně možná připomíná deník Anne Frankové.

Dospívání v temné době

Zpracovat osud Charlotty Salomonové navrhla Březinovi anglická režisérka Pamela Howard, s níž už dříve spolupracoval, a kanadský herec a libretista Alon Nashman, autor námětu. Skladatel dílo charakterizoval jako „komorní operní muzikál“, v němž se střídají mluvená a zpívaná čísla, a určil ho pro sedm zpěváků a čtyři instrumentalisty. 

Před zraky diváka se v necelých dvou hodinách odehraje příběh umělecky nadané dívky, vyrůstající v dobře zabezpečené rodině židovského lékaře, jejíž život se po uchopení moci nacisty začne rapidně měnit a navíc se dovídá i temná rodinná tajemství.

Dílo, které trvá necelé dvě hodiny, se odvíjí chronologicky. Působí sevřeně, a i když se místy, třeba v milostném výjevu, neubrání banálnosti, divákovu pozornost udržuje od začátku do konce. 

Březina většinou umí výstižnými hudebními prostředky navodit situaci – k nejsilnějším patří scéna, v níž se židovské ženy domáhají propuštění svých odvlečených mužů. 

Březina využil i řadu citací jiných skladatelů, bezesporu v souladu s původním záměrem Charlotty Salomonové, ačkoli zrovna tyto pasáže dramatičnost děje paradoxně až tolik neposilují a působí spíš popisně. 

Z herců podává nejsugestivnější výkon Shaina Silver-Bairdová v roli Charlotty, která se z bezstarostného dítěte stává ženou čelící kruté realitě.

Nejsilnějším zážitkem je však stejně možnost poznat samotný příběh Charlotty Salomonové, u náš téměř neznámý. Proto je škoda, že se „Charlotte – Tříbarevná hra se zpěvy“ po dvou pražských představeních a jednom uvedení na festivalu Smetanova Litomyšl už zřejmě na českých jevištích neobjeví.