Zatímco na poli abstraktního myšlení má Heidegger nadšené příznivce i zaryté odpůrce, jeho politická působnost budí především rozpaky. Biografickým příspěvkem k politické angažovanosti autora Bytí a času patří i kniha Heideggerovo mlčení z pera Berela Langa, profesora Newyorské státní univerzity. Ústředním motivem knihy je Heideggerův antisemitismus a zamlčování otázky holocaustu.
Mlčení k "židovské otázce", k problematice "konečného řešení" nepramení podle Langa pouze z osobních sklonů, nýbrž má hlubší charakter: je "zakotveno v ústředních tématech a důsledcích jeho myšlení, jakými jsou bytí a pobyt, povaha a odkrytost pravdy, chování jednotlivce ve vztahu ke skupině". Heideggerovo "fašistické" mlčení je promyšlené, je to chladný kalkul, kterým se filozof přihlásil ke své filozofické práci. Ba co víc, fenomén mlčení bude stále více ovlivňovat "hodnocení díla celé generace po holocaustu". A bude je snižovat, vtahuje Lang do hry celou poválečnou epochu.
Martin Heidegger byl v dubnu 1933 jmenován rektorem freiburské univerzity a nedlouho poté vstoupil do NSDAP. Lang klade Heideggerovi za vinu zejména to, že se za celý svůj život nikdy veřejně nedistancoval od svého spolupůsobení na režimu, který vehnal do plynových komor miliony Židů, a navíc jejich masové vyvražďování za problém vůbec nepovažoval. I ve filozofické tvorbě Husserlova žáka jsou patrny ozvy nacionálního socialismu, rétorika Bytí a času je jazykem nacistická a vývody o národu jako "vyvoleném hrdinovi" hovoří o fascinaci Hitlerovými projevy.
I přes nespornost těchto "odsouzeníhodných faktů" je pouze etická optika příliš jednostranná na to, aby vyřešila obecnější problém, totiž otázku jednoty života a díla. Lze striktně oddělit myslitele od člověka? Musí být špatný člověk zákonitě i špatný myslitel? Obě tvrzení jsou přepjatá, neboť dílo samo žije nezávisle na svém autorovi a vzpírá se etické bipolárnosti "dobrý - špatný". Nicméně pro porozumění dílu má zásadní význam pochopení kontextu, do kterého patří i život autora.
Vedle Heideggera-člověka tak stojí Heidegger-myslitel, diagnostikující stav světa. A jestliže chápal nacionální rasismus společně s marxismem a posedlostí technikou za formy vedoucí ke "ztemnění světa, útěku bohů, zničení země a zmasovění člověka", jak říká v Úvodu do metafyziky z roku 1935, nevyjádřil se tím zároveň i k Osvětimi, nejtragičtějšímu důsledku moderny? Není možné opomíjet i tu skutečnost, že Heidegger coby důsledný pokračovatel Nietzscheho chápal nacionální socialismus jako vyústění moderny, tedy jako svým způsobem završení konceptu rozumu. Čekání na "velký dějinný okamžik", který by se stal soudným dnem filozofie, nastal nacionálněsocialistickým uchopením moci. Pro Heideggera to nebyl jen politický čin, nýbrž začátek nových dějin bytí, revoluce, která měla za cíl "vyvést zajatce z Platónovy jeskyně na světlo dne". Byla to doba okamžiku autenticity, jemuž je třeba dostát svým rozhodnutím. A stejně jako Platón, vydává se i Heidegger na pole praktického uskutečňování svých vizí. A také jeho politické martyrium zůstalo neúspěšné jako Platónova cesta do Syrakus, kde chtěl získat tyrana Dionýsia pro realizaci své vize ideálního státu.
Z politiky se do světa idejí nakonec vrací i Heidegger, byť se - na rozdíl od Platóna - nikdy od této "epizody" veřejně nedistancuje. Jeho odmítnutí vlastních postojů zůstává v rovině filozofie, což z něj ani v nejmenším nesnímá zodpovědnost za jeho lidské selhání. Toto selhání, ať už je filozoficky podložené jakkoli, svědčí o alibismu "směšného nacionálněsocialistického šosáka v pumpkách" (Thomas Bernhard), jehož dílo zůstane promýšlením žitého světa i ve svém "mlčení".
Berel Lang: Heideggerovo mlčení. Překlad Štěpán Blahůšek. Prostor, Praha 1998. 258 stran, náklad a cena neuvedeny.
Mlčení k "židovské otázce", k problematice "konečného řešení" nepramení podle Langa pouze z osobních sklonů, nýbrž má hlubší charakter: je "zakotveno v ústředních tématech a důsledcích jeho myšlení, jakými jsou bytí a pobyt, povaha a odkrytost pravdy, chování jednotlivce ve vztahu ke skupině". Heideggerovo "fašistické" mlčení je promyšlené, je to chladný kalkul, kterým se filozof přihlásil ke své filozofické práci. Ba co víc, fenomén mlčení bude stále více ovlivňovat "hodnocení díla celé generace po holocaustu". A bude je snižovat, vtahuje Lang do hry celou poválečnou epochu.
Martin Heidegger byl v dubnu 1933 jmenován rektorem freiburské univerzity a nedlouho poté vstoupil do NSDAP. Lang klade Heideggerovi za vinu zejména to, že se za celý svůj život nikdy veřejně nedistancoval od svého spolupůsobení na režimu, který vehnal do plynových komor miliony Židů, a navíc jejich masové vyvražďování za problém vůbec nepovažoval. I ve filozofické tvorbě Husserlova žáka jsou patrny ozvy nacionálního socialismu, rétorika Bytí a času je jazykem nacistická a vývody o národu jako "vyvoleném hrdinovi" hovoří o fascinaci Hitlerovými projevy.
I přes nespornost těchto "odsouzeníhodných faktů" je pouze etická optika příliš jednostranná na to, aby vyřešila obecnější problém, totiž otázku jednoty života a díla. Lze striktně oddělit myslitele od člověka? Musí být špatný člověk zákonitě i špatný myslitel? Obě tvrzení jsou přepjatá, neboť dílo samo žije nezávisle na svém autorovi a vzpírá se etické bipolárnosti "dobrý - špatný". Nicméně pro porozumění dílu má zásadní význam pochopení kontextu, do kterého patří i život autora.
Vedle Heideggera-člověka tak stojí Heidegger-myslitel, diagnostikující stav světa. A jestliže chápal nacionální rasismus společně s marxismem a posedlostí technikou za formy vedoucí ke "ztemnění světa, útěku bohů, zničení země a zmasovění člověka", jak říká v Úvodu do metafyziky z roku 1935, nevyjádřil se tím zároveň i k Osvětimi, nejtragičtějšímu důsledku moderny? Není možné opomíjet i tu skutečnost, že Heidegger coby důsledný pokračovatel Nietzscheho chápal nacionální socialismus jako vyústění moderny, tedy jako svým způsobem završení konceptu rozumu. Čekání na "velký dějinný okamžik", který by se stal soudným dnem filozofie, nastal nacionálněsocialistickým uchopením moci. Pro Heideggera to nebyl jen politický čin, nýbrž začátek nových dějin bytí, revoluce, která měla za cíl "vyvést zajatce z Platónovy jeskyně na světlo dne". Byla to doba okamžiku autenticity, jemuž je třeba dostát svým rozhodnutím. A stejně jako Platón, vydává se i Heidegger na pole praktického uskutečňování svých vizí. A také jeho politické martyrium zůstalo neúspěšné jako Platónova cesta do Syrakus, kde chtěl získat tyrana Dionýsia pro realizaci své vize ideálního státu.
Z politiky se do světa idejí nakonec vrací i Heidegger, byť se - na rozdíl od Platóna - nikdy od této "epizody" veřejně nedistancuje. Jeho odmítnutí vlastních postojů zůstává v rovině filozofie, což z něj ani v nejmenším nesnímá zodpovědnost za jeho lidské selhání. Toto selhání, ať už je filozoficky podložené jakkoli, svědčí o alibismu "směšného nacionálněsocialistického šosáka v pumpkách" (Thomas Bernhard), jehož dílo zůstane promýšlením žitého světa i ve svém "mlčení".
Berel Lang: Heideggerovo mlčení. Překlad Štěpán Blahůšek. Prostor, Praha 1998. 258 stran, náklad a cena neuvedeny.
