Což zjednodušeně řečeno znamená útvar na pomezí vědy a básně, sled nádherných přírodních úkazů i civilizačních klišé od chudinských čtvrtí přes modlitební mlýnky po mrakodrapy, a bohužel také řečnických otázek bez odpovědí v podání Cate Blanchettové. Jinými slovy ryzí smyslový zážitek – jenom kdyby se dal vypnout zvuk.
Neboť to, co dokázal Godfrey Reggio ve slavné trilogii Koyaanisqatsi, Powaqqatsi a Naqoyqatsi sdělit bez jediného slova, zapleveluje Malick patetickými výlevy „ach, matko, ach, živote, nositeli dobra“ – a paradoxně tak brání divákovi v tichém soustředění, jaké od něj vyžaduje.
Je to škoda, protože některé velkolepé obrazy Paula Atkinse, mimo jiné kameramana cyklu Jean-Michel Cousteau: Podmořské dobrodružství, doslova vyrazí dech, ať jde právě o záběry z hlubin, na něž se specializuje, nebo výbušné krajiny Země, vyvolávající v paměti úryvek textu písně skupiny Buty Najdem si místo, kde se dobře kouří...
Útěk k Zázračné planetě
Nicméně Cesta času se okatě hlásí k typu filmů, které dávají najevo, že objevily tajemství všehomíra, a tudíž je musí prostým smrtelníkům zprostředkovat co možná vznešeně, abychom před zázrakem zrození povinně strnuli v úžasu. Přitom dociluje přesného opaku, až si člověk teskně připomíná výrok Miloše Formana, že smyslem života je žít ho a kecat o něm.
Jistě, Terrence Malick náleží k nesporným filmovým vizionářům, jejichž posedlost s sebou nese sklon ke kazatelství. Ovšem ne každý je ochoten hrát si na Popelku, která ze spáleniště velkých slov vyhrabává zrnka poznání.
Naštěstí má alternativu: kdo po desátém výkřiku „ach, matko“ opustí sál, může se uchýlit k premiérovému britskému seriálu Zázračná planeta II, který Prima Cool nasadí od 23. září. Uvidí totéž jinak, tedy naprosto unikátní záběry od ostrovů přes pouště po města, některé první svého druhu na světě, aniž mu někdo stále tluče do hlavy, kdo jsme, odkud jsme se vzali a kam kráčíme.