Režisér přímého přenosu Michael Čech měl už zkušenost s jiným podobným vyhlašováním vítězů, kam směli jen nominovaní; výsledek v nadsázce přirovnal k absurdní komedii s vybranými bandity ve škraboškách. Což platilo i pro Lvy.
Tvůrci sice potili krev, aby zachovali zdání události, jenže sál plný známých tváří, napětí, emocí a ovací se prostě nedá nahradit. Jestliže jindy Český lev připomínal profesní večírek, tentokrát už to byla rodinná sešlost svolaná spíše natruc než na oslavu.
Pořadatelé sice využili i jiné prostory Rudolfina než velký sál, přesto z nich dýchalo prázdno. Moderátor Václav Kopta si v předtočeném úvodu dopřál tajný soukromý maratón v zavřeném kině, kde jej pak oslovily postavy z promítnutých soutěžících děl, ale kdo z běžných diváků si je uměl zařadit?
Pocta první linii se jako gesto promítla do volby předávajících, buď zdravotníků spjatých s filmem, nebo hercům, kteří v bílých pláštích hráli. Což byl nakonec největší průlom, protože tak do vysílání veřejnoprávní obrazovky pronikly hvězdy lékařských seriálů komerčních stanic.
Fakt, že vítězové neděkovali přímo při vyhlášení, nýbrž až v následném rozhovoru, je připravil o spontánnost a připomněl umělé „přepojování“ mezi dvěma moderátory v soutěži StarDance. A stylizované „příjezdy“ nominovaných zosobňovaly spíše milý nápad do upoutávky.
Nepochybně by všichni zasloužili Českého lva za obětavost. Podrobili se testům na covid, k večerním róbám přidali roušky, místo červeného koberce do budovy jen vklouzli, verdikt si vyslechli v rozestupech, pokud nevyhráli, zase hned museli odjet a vítězové si nemohli ani připít.
Nicméně trvá otázka, jaký smysl má předstírat slavnost, na niž řada nominovaných – ze zahraničí či z karantény – ani nemohla dorazit. Vždyť nejsilnější okamžik zařídil Hynek Bočan, který sošku za životní dílo převzal před svým domem; přirozeně, uvolněně, v souladu s celým divným rokem.
