KONEC EXPERIMENTU?
Jak vypadá obraz tuzemské kinematografie takřka deset let poté, co filmaři nadšeně bourali její státem řízený monopol? Ročně vzniká patnáct až dvacet hraných novinek, na které diváci - na rozdíl od okolních zemí - stále ještě slyší. Ale každá premiéra se vítá coby malý zázrak, nikoli jako výsledek pevných pravidel státní finanční podpory, obvyklých v členských státech Evropské unie. "Český film má přitom velmi nízkou tržní hodnotu, desetkrát nižší než jedna 'střílečka', kterou natočí pan Simandl v bývalém skladu brambor za Prahou," naráží filmový publicista Radovan Holub na zdejší levnou produkci "béčkových" příběhů pro angloamerický videotrh. Výrobní náklady, především díky technice, totiž závratně rostou. Režisér Juraj Jakubisko odhaduje, že svůj debut Kristove roky, který v roce 1967 přišel na půldruhého milionu korun, by dnes se stejnými lidmi ani za třicet milionů nenatočil. Ale za důležitější považuje změnu myšlení filmařů. "Léta jsme si neuvědomovali, kolik vlastně filmový jazyk stojí. Stát dával peníze, a my za ně točili filmy proti státu, byť v jinotajích. Naše generace si tak podřezala vlastní větev: rokem 1989 sice získala svobodu, i mecenáši se našli, ale současně zjistila, že nemá o čem točit. Její dynamit zvlhl a ti, kdo neuměli najít jiný způsob vyprávění, bez podtextů a metafor, prostě skončili. Experiment nové vlny je pryč, dnešní film musí mluvit jazykem románu, příběhu; proto převážnou část současné produkce představují debutanti, kteří nemuseli 'rekvalifikovat' své myšlení jako mé pokolení," míní Jakubisko. Přesto by prý od mladých čekal odvážnější a umělecky zásadnější vykročení.
KOMU CHYBÍ TOVÁRNA
"Když jsem počátkem devadesátých let šla na mateřskou dovolenou, myslela jsem si, jak jsem chytrá - že přečkám doma s dítětem tu nejhorší krizi," směje se režisérka Irena Pavlásková. Po návratu paradoxně zjistila, že to byla naopak "nejlepší léta", mezitím už investoři přestali českému filmu věřit.
Petr Zelenka považuje doslova za "zločin" proměnu Barrandova. "Film je normální továrna, a tahle byla zrušena, včetně dramaturgických skupin, kde se vyvíjely příští látky. Jejich práci sice převzala Česká televize, ovšem výsledkem se stala éra více méně televizních filmů a investoři sázejí na autorské individuality, kde cítí záruky." Zelenka dokonce tvrdí, že film nerozlišuje mezi socialismem a kapitalismem: představuje prý něco jako železnici, a přinejmenším v Evropě znamená film vždycky "socialistický podnik".
Režisér a producent Ondřej Trojan ostře nesouhlasí. "Jestli něco českému filmu škodí, pak jsou to právě polopravdy a lži, jaké se váží třeba k Barrandovu. Ano, Václav Marhoul tam dělal i chyby - jako každý, kdo po roce 1989 začínal od nuly; my ho teď budeme soudit?!" Trojan zavrhuje i další kategorická zjednodušení: "Jistě je příjemné, že každý rok vzniká spousta debutů, ale často je vytvoří nadšenci, kteří jsou ochotni zadlužit vlastní rodinu. To znamená, že do druhého filmu už jít nemohou. Proto vzniká řada nedokonalých 'polofilmů', které svou lácí zase odrazují diváky." V tomto ohledu souhlasí i Zelenka: natočit prvotinu je u nás snazší než prosadit druhý film. Trojan připomíná známá čísla: Národní divadlo dostává od státu ročně 200 milionů, národní film nečerpá přímo z rozpočtu ani korunu. "Za deset let, pokud vím, si přitom na sebe vydělaly dva české filmy, to je vše," shrnuje Trojan.
NEJDŘÍV SI VYDĚLEJ
Nový zákon o audiovizi a státním fondu kinematografie, jenž by měl mimo jiné zřídit národní audiovizuální centrum a hlavně určit stabilnější finanční zdroje než nynější korunový odvod ze vstupného do kin či příjem z obchodu se staršími filmy, se stále ještě připravuje. "Z rozpočtu resortu však dáváme letos na filmové akce plus příspěvky do nadnárodních fondů zhruba čtrnáct milionů korun," podotýká Hana Váchalová z ministerstva kultury. Dalších asi osm milionů rozdělila grantová komise - ovšem opět na festivaly či filmové časopisy; navíc se do téhle skromné částky musely vejít i projekty televizní, rozhlasové a tiskové. Výroba nových filmů tedy zůstává odkázána na fond kinematografie, který ze státního rozpočtu zatím vůbec nečerpá.
"Přestaňme se navzájem hádat a netočme už televizní inscenace, co se jen vydávají za filmy, ještě s alibistickým přívlastkem 'jiné'," tvrdí herec a producent Jiří Pomeje. "Chci-li vstoupit do kin, pak tam musím přinést velkou podívanou, na které se nešetří. A pokud nemám dotace, ani grant, ani kamarády v televizi, musím ručit investorům za to, že odvedu špičkovou diváckou záležitost - jinak končím."
Podle Pomejeho si každý v branži musí položit dvě otázky: Dělám film jen proto, že už jsem dlouho netočil, anebo té látce opravdu věřím? A mám na film pro vlastní potěšení vyděláno filmy komerčně úspěšnými? Pomejeho Fronda Film spolu s Whisconti rozjíždí nízkonákladový projekt Vladimíra Drhy Početí mého mladšího bratra - ale týž režisér zároveň chystá celovečerní snímek o skupině Lunetic ve stylu "kterak chudí kluci ke štěstí a slávě přišli". A když prý se povedou čtyři takové "kousky", může si producent dovolit i "fajnovosti".
KDE TO ŽIJETE?
Petr Zelenka sice připomíná, že podporu kinematografii, již u nás z dobré vůle vykonává Česká televize, ukládá řadě evropských televizí přímo zákon, Ondřej Trojan však poukazuje na rub téže mince - Kavčí hory tak činí za "naše peníze", tedy koncesionářské poplatky, a ponechávají si vysílací práva na dlouhé časy. "Buďme České televizi vděčni, ale nepěstujme falešné iluze, to, co pro film dělá, není v Evropě výjimkou, naopak!" A rakouští hosté prý tohle dobře znají z domova: i ty nářky nad nedostatkem peněz, i ten úřední kolovrátek slibů "na zákoně se pracuje".
Roland Rust, ředitel festivalu v Chotěbuzi, kde se orientují na novinky bývalého východního bloku a odkud před časem vzešly výroky o zrodu české "nové nové vlny", pečlivě váží pro a proti. "České filmy jsou jiné a silné v tom, že jsou plné lidskosti a citu; tím se liší od tvorby německých, zejména mladých režisérů," chválí Rust. Ale vzápětí varuje před růžovými brýlemi: "Nicméně diváci v Německu znají jenom Kolju, a to ještě díky Miramaxu čili velkému americkému distributorovi. Čekal jsem, že po Koljovi bude průlom z Česka pokračovat, ale bez reklamy a obchodní strategie to asi nejde. Letos na Berlinale mezi třemi stovkami snímků nebyl jediný český film: ať už byl důvod jakýkoli, to je realita - a jenom ta se prostě počítá." Ani nejnovější domácí kolekci, nad níž se tu jásá, nepřijal Rust bez výhrad. "Cítím, že se nesete na vlně retra, nostalgie, návratů. Jsou to hezké filmy, vzbuzují libé pocity, krásní mladí lidé tu běhají po poli, vzpomínají na dětství, ale mně chybí jiná věc: současnost. Řekl bych, že už prožíváte jinou realitu, jenže s tématy jako chudoba či nezaměstnanost jako by čeští režiséři zatím ještě nechtěli riskovat."
Jak vypadá obraz tuzemské kinematografie takřka deset let poté, co filmaři nadšeně bourali její státem řízený monopol? Ročně vzniká patnáct až dvacet hraných novinek, na které diváci - na rozdíl od okolních zemí - stále ještě slyší. Ale každá premiéra se vítá coby malý zázrak, nikoli jako výsledek pevných pravidel státní finanční podpory, obvyklých v členských státech Evropské unie. "Český film má přitom velmi nízkou tržní hodnotu, desetkrát nižší než jedna 'střílečka', kterou natočí pan Simandl v bývalém skladu brambor za Prahou," naráží filmový publicista Radovan Holub na zdejší levnou produkci "béčkových" příběhů pro angloamerický videotrh. Výrobní náklady, především díky technice, totiž závratně rostou. Režisér Juraj Jakubisko odhaduje, že svůj debut Kristove roky, který v roce 1967 přišel na půldruhého milionu korun, by dnes se stejnými lidmi ani za třicet milionů nenatočil. Ale za důležitější považuje změnu myšlení filmařů. "Léta jsme si neuvědomovali, kolik vlastně filmový jazyk stojí. Stát dával peníze, a my za ně točili filmy proti státu, byť v jinotajích. Naše generace si tak podřezala vlastní větev: rokem 1989 sice získala svobodu, i mecenáši se našli, ale současně zjistila, že nemá o čem točit. Její dynamit zvlhl a ti, kdo neuměli najít jiný způsob vyprávění, bez podtextů a metafor, prostě skončili. Experiment nové vlny je pryč, dnešní film musí mluvit jazykem románu, příběhu; proto převážnou část současné produkce představují debutanti, kteří nemuseli 'rekvalifikovat' své myšlení jako mé pokolení," míní Jakubisko. Přesto by prý od mladých čekal odvážnější a umělecky zásadnější vykročení.
KOMU CHYBÍ TOVÁRNA
"Když jsem počátkem devadesátých let šla na mateřskou dovolenou, myslela jsem si, jak jsem chytrá - že přečkám doma s dítětem tu nejhorší krizi," směje se režisérka Irena Pavlásková. Po návratu paradoxně zjistila, že to byla naopak "nejlepší léta", mezitím už investoři přestali českému filmu věřit.
Petr Zelenka považuje doslova za "zločin" proměnu Barrandova. "Film je normální továrna, a tahle byla zrušena, včetně dramaturgických skupin, kde se vyvíjely příští látky. Jejich práci sice převzala Česká televize, ovšem výsledkem se stala éra více méně televizních filmů a investoři sázejí na autorské individuality, kde cítí záruky." Zelenka dokonce tvrdí, že film nerozlišuje mezi socialismem a kapitalismem: představuje prý něco jako železnici, a přinejmenším v Evropě znamená film vždycky "socialistický podnik".
Režisér a producent Ondřej Trojan ostře nesouhlasí. "Jestli něco českému filmu škodí, pak jsou to právě polopravdy a lži, jaké se váží třeba k Barrandovu. Ano, Václav Marhoul tam dělal i chyby - jako každý, kdo po roce 1989 začínal od nuly; my ho teď budeme soudit?!" Trojan zavrhuje i další kategorická zjednodušení: "Jistě je příjemné, že každý rok vzniká spousta debutů, ale často je vytvoří nadšenci, kteří jsou ochotni zadlužit vlastní rodinu. To znamená, že do druhého filmu už jít nemohou. Proto vzniká řada nedokonalých 'polofilmů', které svou lácí zase odrazují diváky." V tomto ohledu souhlasí i Zelenka: natočit prvotinu je u nás snazší než prosadit druhý film. Trojan připomíná známá čísla: Národní divadlo dostává od státu ročně 200 milionů, národní film nečerpá přímo z rozpočtu ani korunu. "Za deset let, pokud vím, si přitom na sebe vydělaly dva české filmy, to je vše," shrnuje Trojan.
NEJDŘÍV SI VYDĚLEJ
Nový zákon o audiovizi a státním fondu kinematografie, jenž by měl mimo jiné zřídit národní audiovizuální centrum a hlavně určit stabilnější finanční zdroje než nynější korunový odvod ze vstupného do kin či příjem z obchodu se staršími filmy, se stále ještě připravuje. "Z rozpočtu resortu však dáváme letos na filmové akce plus příspěvky do nadnárodních fondů zhruba čtrnáct milionů korun," podotýká Hana Váchalová z ministerstva kultury. Dalších asi osm milionů rozdělila grantová komise - ovšem opět na festivaly či filmové časopisy; navíc se do téhle skromné částky musely vejít i projekty televizní, rozhlasové a tiskové. Výroba nových filmů tedy zůstává odkázána na fond kinematografie, který ze státního rozpočtu zatím vůbec nečerpá.
"Přestaňme se navzájem hádat a netočme už televizní inscenace, co se jen vydávají za filmy, ještě s alibistickým přívlastkem 'jiné'," tvrdí herec a producent Jiří Pomeje. "Chci-li vstoupit do kin, pak tam musím přinést velkou podívanou, na které se nešetří. A pokud nemám dotace, ani grant, ani kamarády v televizi, musím ručit investorům za to, že odvedu špičkovou diváckou záležitost - jinak končím."
Podle Pomejeho si každý v branži musí položit dvě otázky: Dělám film jen proto, že už jsem dlouho netočil, anebo té látce opravdu věřím? A mám na film pro vlastní potěšení vyděláno filmy komerčně úspěšnými? Pomejeho Fronda Film spolu s Whisconti rozjíždí nízkonákladový projekt Vladimíra Drhy Početí mého mladšího bratra - ale týž režisér zároveň chystá celovečerní snímek o skupině Lunetic ve stylu "kterak chudí kluci ke štěstí a slávě přišli". A když prý se povedou čtyři takové "kousky", může si producent dovolit i "fajnovosti".
KDE TO ŽIJETE?
Petr Zelenka sice připomíná, že podporu kinematografii, již u nás z dobré vůle vykonává Česká televize, ukládá řadě evropských televizí přímo zákon, Ondřej Trojan však poukazuje na rub téže mince - Kavčí hory tak činí za "naše peníze", tedy koncesionářské poplatky, a ponechávají si vysílací práva na dlouhé časy. "Buďme České televizi vděčni, ale nepěstujme falešné iluze, to, co pro film dělá, není v Evropě výjimkou, naopak!" A rakouští hosté prý tohle dobře znají z domova: i ty nářky nad nedostatkem peněz, i ten úřední kolovrátek slibů "na zákoně se pracuje".
Roland Rust, ředitel festivalu v Chotěbuzi, kde se orientují na novinky bývalého východního bloku a odkud před časem vzešly výroky o zrodu české "nové nové vlny", pečlivě váží pro a proti. "České filmy jsou jiné a silné v tom, že jsou plné lidskosti a citu; tím se liší od tvorby německých, zejména mladých režisérů," chválí Rust. Ale vzápětí varuje před růžovými brýlemi: "Nicméně diváci v Německu znají jenom Kolju, a to ještě díky Miramaxu čili velkému americkému distributorovi. Čekal jsem, že po Koljovi bude průlom z Česka pokračovat, ale bez reklamy a obchodní strategie to asi nejde. Letos na Berlinale mezi třemi stovkami snímků nebyl jediný český film: ať už byl důvod jakýkoli, to je realita - a jenom ta se prostě počítá." Ani nejnovější domácí kolekci, nad níž se tu jásá, nepřijal Rust bez výhrad. "Cítím, že se nesete na vlně retra, nostalgie, návratů. Jsou to hezké filmy, vzbuzují libé pocity, krásní mladí lidé tu běhají po poli, vzpomínají na dětství, ale mně chybí jiná věc: současnost. Řekl bych, že už prožíváte jinou realitu, jenže s tématy jako chudoba či nezaměstnanost jako by čeští režiséři zatím ještě nechtěli riskovat."
