V Mawerově knize je to ovšem Vila Landauer a jejími majiteli Viktor a Liesel Landauerovi. Na pozadí jejich osudů se zrcadlí pohnuté dějiny Československa. Román byl nominován na jedno z nejvýznačnějších literárních ocenění na světě, britskou Man Booker Prize, jejíž vítěz bude znám v říjnu. Simon Mawer poskytl u příležitosti českého vydání MF DNES rozhovor.
Chtěl byste žít ve vile Tugendhat?
Žít v tom nádherném, zářivém prostoru s celým městem před vámi? Zajisté. Mé výhrady směřují jen k nábytku, který pocházel ze studia Miese van der Rohe společně s celkovým designem domu. Křesla Barcelona a Tugendhat mi přijdou chladná a strohá pro obývací pokoj. Dávám přednost většímu pohodlí. Jinou otázkou je, jak by tam se líbilo vyrůstat mým dětem. Dětem Tugendhatů to místo nejspíš přišlo holé - nemá schovávačky!
Co byl podnět románu: příběh vily, nebo jejích majitelů?
Začalo to domem - čistou, neředěnou krásnou místa. Navštívil jsem ho poprvé před patnácti lety a stále si vybavuju ten pocit, když jsem scházel po schodech do obývacího pokoje - "skleněného pokoje". Bylo to skutečné, fyzické chvění vstávajících vlasů na krku, jako když na vás působí velké umělecké dílo. Umocnila ho skutečnost, že jsem byl uvnitř toho díla, skoro jeho součástí. O deset let později jsem v Brně sbíral informace pro nebeletristickou knihu o Gregoru Mendelovi (moravský mnich a známý zakladatel genetiky - pozn. red.) a vilu znovu navštívil. Spisovatel ve mně pochopil, že postavení takového domu, v takové zemi, v takovém okamžiku historie, je téma na román.
Kde začíná vaše fantazie? Je tam řada jasných odkazů: ulice Černopolní, architektura vily, částečně její dějiny. A románový Viktor Landauer umírá ve stejném roce jako skutečný Fritz Tugendhat.
Možná je dům stejný, ale rodina Landauerů je čistou smyšlenkou. Samozřejmě že Landauerovi museli opustit svůj dům ve stejné době jako Tugendhatovi, a nikoli překvapivě hledali útočiště ve stejné zemi (Švýcarsko). Viktor Landauer mohl umřít ve stejném roce jako Fritz, ale je to jenom náhoda. Oba Tugendhatovi byli Židé, byť velmi asimilovaní. Já z Viktora Landauera učinil Žida a z Liesel křesťanku: abych rozlišil realitu a fikci a abych objasnil napětí smíšeného manželství té doby. Kromě těchto detailů nic dalšího nevychází z Tugendhatů.
I proto jste z Vily Tugendhat udělal vilu Landauer?
Dílo je smyšlené a smyšlený dům by měl být pojmenován podle smyšlené rodiny, která ho staví.
Proč je tedy v anglickém originále dějištěm anonymní Město, a v českém překladu je to Brno?
Trochu se obávám, že je to rozhodnutí překladatele a nejsem z toho příliš nadšený. V originále je město vždycky Městem, nikdy Brnem. Přestože je silně inspirováno Brnem, je to stále fiktivní Brno a byl bych radši, kdyby bylo anonymní i v české verzi. Bohužel to se mnou nikdo nekonzultoval. V mé knize je mnoho jazykových referencí, možná se provedly nutné změny. Myslím, že například český čtenář asi nepotřebuje objasňovat různé významy slova pokoj.
Význam tu má i česká historie. Pronikal jste do ní obtížně?
Od okamžiku, kdy jsem překročil rakouské hranice do České republiky, jsem se do téhle země zamiloval. Nemám tu rodinné vazby, ale od Dubčekovy éry (jiný nadějný čas v české historii) jsem si vyvinul jistou náklonnost. V červnu 1968 jsem stopoval napříč Evropou a společníkovi navrhl, abychom změnili plány a namísto do Řecka zamířili do Československa...
A změnili jste plány?
Ne. Ale často přemýšlím, co by se stalo, kdybych navštívil Československo jako dvacetiletý student v létě roku 1968, a nikoli jako pětačtyřicetiletý, ženatý muž roku 1993. Zamiloval bych si ho? A změnila by ta zkušenost dráhu mého života? Kdo ví? Ale není pochyb, že české země na mě udělaly dojem: napsal jsem tři knihy, které se tu cele či částečně odehrávají. Kromě náklonnosti je tu i sympatie pro atmosféru i nesnáze První republiky. Výjimečná země! Československo, vytesané z ruin rakousko-uherské monarchie cizími politiky, se stalo modelem multikulturní liberální demokracie v časech, v nichž byly všechny tyhle hodnoty vydány v plameny...cizími politiky. Velká evropská tragédie, o níž by se měli lidé dnes více dozvědět a více ji pochopit.
Kterou z postav románu máte nejradši?
Svým způsobem je přítelkyně Landauerových Hana osou knihy. Je nejzábavnější, ale zároveň má v sobě něco tragického, nešťastného. Pokud bych snad hledal nějakou vzrušující aféru, byla by Hana zřejmě tou, kterou bych oslovil - ale nemyslím, že bych s ní riskoval dlouhodobější vztah! Tak či onak, při psaní knihy jsem se zamiloval do Liesel - možná ještě pořád zamilovaný jsem.
V románu máte scénu z osvobozování Československa: znásilňují tu sovětské ženy. Je to pravdivá historka?
Znásilnění asi není správný termín: spíš nátlak. Prvopočátkem byla zřejmě skvělá kniha Prima Leviho Příměří, ale víc to nedokážu objasnit. Sovětský svaz byl jedinečný ve využívání ženských bojových jednotek a myšlenka ženy, která se probojovala tisíce kilometrů východní Evropy, jen aby našla potěšení v Laníkově náručí (Laník je bývalý šofér Viktora Landauera, později správce, za okupace se ve vile schovává - pozn.red.), mě zasáhla jako komická a jímavá zároveň. Skoro si myslím, že Laníkovi se vedlo lépe, než si zasloužil.
Setkal jste se s potomky Tugendhatů?
Ne, ale vědí o mé knize. Od jejího vydání jsem v kontaktu s jedním z vnuků Grety a Fritze Tugendhatových. Žije ve Spojených státech, ale o knize se dozvěděl při návštěvě své tety ve Švýcarsku. Kniha ho bavila a naše korespondence byla velmi přátelská, zřejmě i proto, že je hned na začátku knihy jasné, že Landauerovy jsem nepsal podle Tugendhatů, navzdory několika netušeným podobnostem. Jen doufám, že i ostatní členové rodiny si to přečetli a ocenili pro to, čím tahle kniha je - románem, který má objevovat místa a čas a zpřítomnit ideály, které si zaslouží naši pozornost.
Dědicové Tugendhatů by rádi získali vilu zpět. Jste na jejich straně?
Chápu to tak, že obě strany chtějí, aby byla vila Tugendhat restaurována a udržována, aby mohla být přístupná veřejnosti. A aby netrpěla dalším stavebním úpadkem. V tom jsou strany zajedno, a to je jistě hlavní bod. Myslím, že konflikt vznikl kvůli zpoždění v ohlašovaném renovování a způsobu, jakým byly uzavírány smlouvy. To je technická otázka, ke které se mi nepřísluší vyjadřovat. Způsob, jakým nacistická vláda zabrala místo, byl jistě nelegální v jakékoli normální jurisdikci, a zdá se rozumné tvrdit, že tato nelegálnost nemohla být zrušena tím, že dům zdědil komunistický stát. Ale skutečně neznám detaily právního sporu. Morálně má ovšem rodina velký nárok na vlastnictví. Věřím, že se nyní pokoušejí vymáhat vilu jakožto umělecké dílo ztracené v holocaustu - je to tak? Tedy, umělecké dílo to bezesporu je!
