Galerie jím navazuje na své velkolepé fotografické expozice z devadesátých let: Odvetu Veroniky a Toužící oko. Zatímco tehdejší výstavy převzala od zahraničních galerií, nynější připravila sama.
Oslovila respektovaného kurátora Klause Honnefa a ten spolu s Gabrielou Honnefovou-Harlingovou a Hanou Larvovou vybral 325 prací, v nichž se němečtí autoři v posledních osmdesáti letech zabývali lidským tělem a prostředním, jež ho ovlivňuje.
Honnef se v sedmdesátých letech kurátorsky podílel na páté a šesté Dokumentě v německém Kasselu. Do mezinárodních přehlídek současného umění tehdy poprvé prosadil fotografy, kteří se tak stali rovnocennými partnery výtvarných umělců.
"Nejdůležitější pro mě byl Bernd Becher. Skrz něj jsem poznával klasiky naší fotografie, jako je Albert Renger-Patzsch nebo Karl Blossfeldt," vzpomíná na svého guru Honnef.
Posléze se Becher a jeho manželka Hilla stali světoznámou dvojicí, která ovlivnila následující generace fotografů. Německá fotografie podle Honnefa prožila dva vrcholy. Ve dvacátých a třicátých letech udávala podstatný tón avantgardním tendencím.
Novou věcnost a bauhausovský funkcionalismus na výstavě zastupují August Sander, Laszlo Moholy-Nagy či Heinz Hajek-Halke. Ve světové fotografii, potažmo ve výtvarném umění pak němečtí autoři vynikají od let sedmdesátých až do dnešních dnů.
Platí to především pro Jürgena Klaukeho, Klause Rinkeho, žáky Becherových Andrease Gurského a Candidu Höferovou a pro nové "dravce", jakým je třeba Wolfgang Tillmans. Tillmans a Gursky dosáhli takové slávy (v odborných kruzích i médiích), že se jejich tvorba prodává za částky rovné dílům legendárních meziválečných autorů.
"Příprava výstavy byla kvůli nynějšímu zájmu o německé autory problematická. Zapůjčovatelé jsou čím dál váhavější, a náklady na získání děl proto rostou do astronomických výšin," vysvětluje kurátor Honnef. Pojistná hodnota výstavy tak dosáhla několika milionů eur.
Není divu: ani v Německu nebyla zatím uspořádána podobně reprezentativní přehlídka. Honnef do výstavy začlenil i autory, kteří jsou v jeho vlasti prezentováni jen zřídkakdy. Týká se to Leni Riefenstahlové, Maxe Ehlerta a Herberta Lista, tedy fotografů pomáhajících utvářet tělesně heroický a rasově čistý image nacistického režimu.
I přes jejich propagandistickou službu však podle Honnefa do dějin zobrazování lidského těla tito tvůrci patří a neměli by se z nich vymazávat. Ze slavných německých autorů výstava pomíjí prakticky jen Thomase Ruffa a Thomase Strutha.
"Všechno, co tu někomu možná bude chybět, je věcí mého rozhodnutí," říká na to Honnef. "Procházíme-li výstavou, je tělo na fotografiích místnost od místnosti umělejší, vzdálenější od reality," uvažuje kurátor nad projektem.
Podle něj se v záběrech odrážejí i společenské změny v Německu, ale snímky je neilustrují nikterak dokumentárně. Z přístupů výtvarníků k lidskému tělu se člověk spíš dozví o jejich vnitřních pocitech, a tím přeneseně i o dobových náladách ve společnosti. Výstava trvá do 28. září, reprízována bude v Berlíně, Moskvě a Bochumi.
 Helmut Newton: Polibek. Dílo německého fotografa je k vidění v sálech Městské knihovny v Praze v rámci výstavy O tělech a jiných věcech, jenž je průřezem dějinami německé fotografie 20. století. |
