Hlavním cílem výstavy je nastínit příběh skla, tak jak se setkávalo s životem ve městech a s jeho obyvateli. Od prvních skleněných korálků, používaných jako amulety, k vysokým štíhlým gotickým číším, tenkostěnným renesančním pohárkům, masivním tlustostěnným sklům baroka, barevným sklům 19. století až k funkcionalistickým pohárům a současné produkci. Projekt není zaměřený pouze na sklo pocházející z Prahy, ale také na využití skleněných předmětů v domácnostech, v architektuře nebo jako uměleckých děl.
Velká část výstavy představuje barokní duté sklo, obrazy na skle, světla a zrcadla. Důležitou součástí expozice jsou například skla z konce 17. století se zatavenými rubínovými nitkami, dvojstěnky - skla s rytou zlatou fólií mezi dvěma skly, velké množství skel malovaných a rytých ze řemeslnického prostředí nebo rokoková malovaná mléčná skla.
Největší část výstavy tvoří práce od konce 18. století do šedesátých let 19. století. Organizátoři se rozhodli zde zmapovat vývoj českého skla od empíru přes biedermeier po druhé rokoko. Dominantou jsou zejména výrobky vídeňských malířů skla z první poloviny devatenáctého století, soubor křehkých předmětů z vinutého skla, obrázky ze skleněných tyčinek a skleněné drti, obrazy na skle, zrcadla, upomínkové číšky z lázeňských měst nebo ptačí klec z bílého zakaleného skla.
Expozice zachycující vývoj v meziválečném období je obohacena o promítání dokumentárních filmů z 30. a 40. let, které představují české sklářství první poloviny dvacátého století. Završením historických souvislostí na výstavě Sklo v Praze je oddíl týkající se pražské sklářské tvorby po roce 1945, kde nechybí díla například od Bohumila Eliáše, Jiřiny Žertové nebo Stanislava Libenského.
