Zatímco majitelé hledají důvody v chybách výzkumu, protože pokles přišel ve stejné době jako jeho nová metodika, v tisku nacházíme jednoznačné zavržení rozhlasových programů. Naše rádia jsou prý prostě špatná. Málokdo si přitom uvědomuje, že rozhlasové vysílání odráží nejen stav rozhlasového trhu, na němž působí přes sedmdesát různých subjektů, ale i stav ostatních médií, zvláště televizí, hudebního průmyslu, a odráží rovněž sociální změny.
Na některé impulzy nedokázala rádia reagovat, na jiné ani reagovat nemohla. V každém případě není tak zle. Rádia sice nejsou takovou atrakcí jako v polistopadovém období, ale podle prezidenta Asociace provozovatelů soukromých rádií Michala Zelenky je u nás zájem o rozhlasové vysílání stále ještě nad evropským průměrem.
Kdo ztrácí nejvíce
Poslední měření Mediaprojektu, které odráželo letní měsíce, dopadlo podle očekávání: jako ostatně každé léto katastrofálně pro celoplošné stanice. Všechny čtyři největší, lhostejno zda soukromé nebo veřejnoprávní, prudce klesly.
Při sledování poklesu od prvního kvartálu roku 2000 však vidíme, že zatímco celoplošné stanice přišly o 291 tisíc každodenních posluchačů, lokální a regionální rádia ztratila 455 tisíc. (Pokud se součet nekryje s celkovou ztrátou, tak proto, že mnozí posluchači vystřídají za den několik stanic.)
Protože lokální a regionální rádia jsou především hudební, zdá se, že chyba je hlavně v hudební složce. Potvrzuje to i analýza věkových skupin. Nejvíce od rádií odešli teenageři a posluchači do třiceti let, tj. skupiny, které poslouchají rádio hlavně kvůli hudbě. Neméně velký je i úbytek skupiny 40-49 let, která už od rádia vyžaduje i mluvené slovo. Každá z těchto věkových vrstev má své důvody, proč přestala pravidelně poslouchat rádio.
Změna životního stylu
Pokud jsou ještě k dispozici průzkumy ze sedmdesátých let, zjišťujeme v nich, že hudba byla alfou a omegou života tehdejší mládeže. Na konci osmdesátých let už většina mladých jmenovala poslech hudby jen mezi prvními třemi nejoblíbenějšími aktivitami, dokonce ne vždy na prvním místě. Dnešní svět je zase úplně jiný. Hudba ho zahltila velkou nadprodukcí a stylovou rozmanitostí, ale nikoli kvalitou. Různé výzkumy z posledních měsíců ukazují, že i u nejmladších posluchačů se snižuje zájem o novou hudbu. Blaník, rádio svázané v běžných představách se střední a starší generací, má skoro dvacet procent svých posluchačů ve věkové skupině 20-30 let! Hlavně se však objevily jiné druhy zábavy - nové sporty, počítačové hry, klubový život atd., k nimž rádio není potřeba.
Čtyřicátníci neposlouchají z úplně jiných důvodů. Průzkumy Českého rozhlasu z přelomu let 1998 a 1999 zachytily rázný zlom v myšlení veřejnosti, která ztratila zájem o veškerou rozhlasovou politickou publicistiku, od níž zvláště veřejnoprávní stanice neustupují. Do hry navíc vstoupily ještě další fenomény - např. rozšiřování atraktivního televizního programu do časnějších odpoledních hodin nebo pozdější ranní vstávání, na něž rádia nedokázala odpovídajícím způsobem reagovat.
Rádia chybují
V desetimilionové České republice je 70 rádií, z nichž nejméně polovina živoří. Rádio je - slovy Michela Fleischmanna, průkopníka soukromého vysílání u nás - "prchavý parfém", který je neustále nutno živit propagací a přizpůsobovat proměnám ve společnosti. S výjimkou tří nebo čtyř stanic však tyto změny nikdo nesleduje. Většinou proto, že na to nemá peníze.
Rádiobyznys není v Čechách lukrativní formou podnikání. Ceny rozhlasové reklamy jsou hluboko pod evropskou úrovní, některé provozní a pořizovací náklady jsou však s ostatními zeměmi srovnatelné. Stanicím proto v první řadě nejde o to, aby se věnovaly potřebám určité cílové skupiny, jak je to ve světě běžné, ale aby oslovily co nejvíce lidí bez ohledu na věk a životní styl. Jen tak se dá přežít. Musely se zrodit univerzální hudební programy, na nichž se mohou shodnout starší i mladší, programy, které nikoho neurazí, ale bohužel také ničím nezaujmou. A protože není v silách malých rádií tuto šeď vylepšit kvalitním mluveným slovem, ať už jde o moderaci nebo zpravodajství, přestává mít posluchač důvod nejdříve odlišovat jednu stanici od druhé a pak vůbec poslouchat rádio. Na každé slyší uhýkaného diskžokeje, informačně chudé zpravodajství, Alphaville a Mig 21.
Ve světě existuje osvědčená cesta z této krize - vytváření velkých programových sítí, které mají dostatek financí na to, aby sledovaly, co se děje ve společnosti, a přizpůsobovaly se změnám. Avšak do sítí se většině malých provozovatelů nechce. Vysílat 24 hodin hudbu je přece na první pohled tak snadné a být majitelem rádia je ještě pořád společensky prestižní. Jen silná, celoplošná seskupení mohou v současných českých podmínkách hledat a nacházet to, co přitahuje k rádiím posluchače - stylotvornost.
Na některé impulzy nedokázala rádia reagovat, na jiné ani reagovat nemohla. V každém případě není tak zle. Rádia sice nejsou takovou atrakcí jako v polistopadovém období, ale podle prezidenta Asociace provozovatelů soukromých rádií Michala Zelenky je u nás zájem o rozhlasové vysílání stále ještě nad evropským průměrem.
Kdo ztrácí nejvíce
Poslední měření Mediaprojektu, které odráželo letní měsíce, dopadlo podle očekávání: jako ostatně každé léto katastrofálně pro celoplošné stanice. Všechny čtyři největší, lhostejno zda soukromé nebo veřejnoprávní, prudce klesly.
Při sledování poklesu od prvního kvartálu roku 2000 však vidíme, že zatímco celoplošné stanice přišly o 291 tisíc každodenních posluchačů, lokální a regionální rádia ztratila 455 tisíc. (Pokud se součet nekryje s celkovou ztrátou, tak proto, že mnozí posluchači vystřídají za den několik stanic.)
Protože lokální a regionální rádia jsou především hudební, zdá se, že chyba je hlavně v hudební složce. Potvrzuje to i analýza věkových skupin. Nejvíce od rádií odešli teenageři a posluchači do třiceti let, tj. skupiny, které poslouchají rádio hlavně kvůli hudbě. Neméně velký je i úbytek skupiny 40-49 let, která už od rádia vyžaduje i mluvené slovo. Každá z těchto věkových vrstev má své důvody, proč přestala pravidelně poslouchat rádio.
Změna životního stylu
Pokud jsou ještě k dispozici průzkumy ze sedmdesátých let, zjišťujeme v nich, že hudba byla alfou a omegou života tehdejší mládeže. Na konci osmdesátých let už většina mladých jmenovala poslech hudby jen mezi prvními třemi nejoblíbenějšími aktivitami, dokonce ne vždy na prvním místě. Dnešní svět je zase úplně jiný. Hudba ho zahltila velkou nadprodukcí a stylovou rozmanitostí, ale nikoli kvalitou. Různé výzkumy z posledních měsíců ukazují, že i u nejmladších posluchačů se snižuje zájem o novou hudbu. Blaník, rádio svázané v běžných představách se střední a starší generací, má skoro dvacet procent svých posluchačů ve věkové skupině 20-30 let! Hlavně se však objevily jiné druhy zábavy - nové sporty, počítačové hry, klubový život atd., k nimž rádio není potřeba.
Čtyřicátníci neposlouchají z úplně jiných důvodů. Průzkumy Českého rozhlasu z přelomu let 1998 a 1999 zachytily rázný zlom v myšlení veřejnosti, která ztratila zájem o veškerou rozhlasovou politickou publicistiku, od níž zvláště veřejnoprávní stanice neustupují. Do hry navíc vstoupily ještě další fenomény - např. rozšiřování atraktivního televizního programu do časnějších odpoledních hodin nebo pozdější ranní vstávání, na něž rádia nedokázala odpovídajícím způsobem reagovat.
Rádia chybují
V desetimilionové České republice je 70 rádií, z nichž nejméně polovina živoří. Rádio je - slovy Michela Fleischmanna, průkopníka soukromého vysílání u nás - "prchavý parfém", který je neustále nutno živit propagací a přizpůsobovat proměnám ve společnosti. S výjimkou tří nebo čtyř stanic však tyto změny nikdo nesleduje. Většinou proto, že na to nemá peníze.
Rádiobyznys není v Čechách lukrativní formou podnikání. Ceny rozhlasové reklamy jsou hluboko pod evropskou úrovní, některé provozní a pořizovací náklady jsou však s ostatními zeměmi srovnatelné. Stanicím proto v první řadě nejde o to, aby se věnovaly potřebám určité cílové skupiny, jak je to ve světě běžné, ale aby oslovily co nejvíce lidí bez ohledu na věk a životní styl. Jen tak se dá přežít. Musely se zrodit univerzální hudební programy, na nichž se mohou shodnout starší i mladší, programy, které nikoho neurazí, ale bohužel také ničím nezaujmou. A protože není v silách malých rádií tuto šeď vylepšit kvalitním mluveným slovem, ať už jde o moderaci nebo zpravodajství, přestává mít posluchač důvod nejdříve odlišovat jednu stanici od druhé a pak vůbec poslouchat rádio. Na každé slyší uhýkaného diskžokeje, informačně chudé zpravodajství, Alphaville a Mig 21.
Ve světě existuje osvědčená cesta z této krize - vytváření velkých programových sítí, které mají dostatek financí na to, aby sledovaly, co se děje ve společnosti, a přizpůsobovaly se změnám. Avšak do sítí se většině malých provozovatelů nechce. Vysílat 24 hodin hudbu je přece na první pohled tak snadné a být majitelem rádia je ještě pořád společensky prestižní. Jen silná, celoplošná seskupení mohou v současných českých podmínkách hledat a nacházet to, co přitahuje k rádiím posluchače - stylotvornost.
