Čtvrteční zahajovací koncert v Dvořákově síni Rudolfina potvrdil, že Hrůša si od svého učitele Bělohlávka vzal pečlivost, preciznost a schopnost prosadit vlastní představu o skladbě. Koncert pro housle a orchestr č. 1 Dmitrije Šostakoviče, který zazněl v první polovině večera, je skladba plná výrazových zvratů, hluboké vášně i melancholie, ale i intelektuální hravosti, to když Šostakovič využívá jako motiv tóny ve složení d-es-c-h, tedy začáteční písmena svého jména v německém přepisu. Především je tu však dialog se sólovým nástrojem. Řecký virtuoz Leonidas Kavakos upoutal intenzivní, přesto kultivovanou hrou.
Také v Mahlerově Symfonii č. 4, považované za relativně „nejveselejší“ z autorových monumentálních orchestrálních děl, Hrůša neopomněl detaily a orchestr hrál s velkou energií. Jediným problémem bylo obsazení mladé sopranistky, studentky JAMU Marty Reichelové do sólového partu, líčícího nebeské radosti. Buď ji při tak významném koncertu, který navíc přenášela televize, prostě skolila tréma, anebo nemá dechovou techniku, každopádně se téměř dusila a její hlas stěží dolehl do prvních řad v přízemí. Z jásavého sdělení nebylo nic.
Čech tu prostě není
Z pohledu diváka je samozřejmě atraktivní představa, že Semjon Byčkov přivede do Prahy další špičkové sólisty včetně pěvců. Jeho hlavním úkolem však bude formovat orchestr, který se po úmrtí Jiřího Bělohlávka ocitl ve složité situaci.
V lidském životě přijdou chvíle, kdy nezbývá než se oprostit od citových tužeb a najít to nejrozumnější řešení. Bylo by krásné mít v čele orchestru dalšího českého šéfa – vyzrálého a zkušeného, charismatického, pro světové agentury zajímavého. Jenže tu žádný není. Normalizace nepřála růstu osobností s výraznými názory, ty se začaly objevovat až později. Jistě, lze argumentovat tím, že Rafael Kubelík se kdysi ujal filharmonie jako 28letý. Jenže to bylo roku 1942, v situaci z mnoha důvodů nesouměřitelné se současnou.
Dnes je Česká filharmonie tělesem se světovými ambicemi. A dirigentům čas ubíhá vlastním tempem. Na vrcholu bývají přibližně mezi 45 a 60 lety. Odchylky jsou přirozeně možné oběma směry, ale prezentace třicátníků jako vyzrálých dirigujících géniů bývá většinou jen marketingovým tahem.
Právě proto je současné řešení tím nejrozumnějším. Mladí čeští dirigenti nechť s filharmonií soustavně spolupracují, ale pro případné převzetí tak náročného postu někdy v budoucnu ať zatím raději dál sbírají zkušenosti tam, kde působí. Hrůša v Bambergu, Tomáš Netopil v Essenu (v Cardiffu je Tomáš Hanus a kdo ví, jestli se ještě někdo nevynoří v dalších letech). Byčkov s celou svou lidskou i uměleckou zkušeností si snad situaci dokáže rozebrat podstatně lépe než dřívější zahraniční šéfdirigenti České filharmonie, zvlášť když je v úplné jiné umělecké lize.
Jistého přirozeně není v umění nikdy nic. Ostatně když roku 2012 nastupoval do čela orchestru Jiří Bělohlávek, také nikdo nemohl tušit, zda a jak to bude fungovat.
Mnoho zajímavého o nové, 122. sezoně hudebního tělesa se dočtete v mimořádné příloze MF DNES Česká filharmonie: