Na programu první části čtvrtečního koncertu v Rudolfinu, který řídil Jiří Bělohlávek, byl totiž Čajkovského Houslový koncert. Tou samou skladbou před pouhými pěti dny uzavírala na stejném místě festival Dvořákova Praha Accademia Nazionale di Santa Cecilia z Říma vedená dirigentem Antoniem Pappanem.
Proč byl rozdíl v dojmu tak veliký ve prospěch Italů? Vždyť oba orchestry jsou přece složeny ze špičkových hráčů, oba dirigenti jsou precizní a vzorně připraveni, oba sólisté (Gil Shaham u Italů a Joshua Bell u filharmoniků) bezvadní. Všichni hráli přesně a pospolu ty samé noty. A přece... U Italů bylo něco navíc: vášeň, horoucí zvuk, prožitá každá fráze, slyšitelný i viditelný emocionální kontakt mezi hudebníky, dirigentem i sólistou. Pro někoho to možná Pappano i Shaham až přeháněli, ale protože jeli přesně jako hodinky a každý tón zněl nádherně, těžko jim něco vytknout.
Na koncertě České filharmonie si každý dělal svoji práci, Joshua Bell technicky exceloval, člověk se ale marně snažil zachytit něco mezi tím. Jakoby chyběla sdílená energie, emocionální poryvy zněly spíš věcně a uměřeně, což v hudbě, která je esencí zjitřené romantické citovosti, představuje docela problém, ne-li nudu. Preciznost není všechno... Platilo to do značné míry i o přídavku, Rachmaninově Vokalíze. Jistě, hudba není sport, kvalita se v umění prakticky změřit nedá, zvlášť ne ve vyrovnané světové špici. Zbývá pouze neustálé srovnávání a osobní názor na to, co v hudební interpretaci představuje umělecký vklad. A ten na Čajkovském předvedli mnohem víc Shaham, Pappano a hudebníci z římského orchestru.
Tenorista napravil dojem
V druhé polovině koncertu zazněla Píseň o zemi, jedno z posledních děl Gustava Mahlera a snad i vrchol jeho tvorby. V tomto písňovém cyklu na německý překlad čínské poezie se střídá tenor s altem, pěvecké party jsou ale obklopeny barevným symfonickým zvukem, v němž přichází ke slovu jak burleska, tak tóny doslova ze záhrobí. Jednotlivé nástroje si tu žijí takříkajíc vlastním životem, což byla příležitost pro hudebníky, aby předvedli své individuální schopnosti a také celek vyzněl pod Bělohlávkovým vedením kompaktně a působivě.
Navíc tenorista Pavel Černoch napravil rozpačitý dojem z nedávného provedení Dvořákových Cypřišů v rámci Dvořákovy Prahy. Teď ukázal, co umí. Lahodně rozezpíval a také přednesl part, do nějž Mahler na poměrně krátkém časovém úseku nakupil značné kontrasty. Téměř pološílené divoké výkřiky, s nimiž piják zvedá pohár ve snaze přehlušit vědomí lidského konce, střídají něžné ztišené vysoké tóny anebo hravost při líčení skupinky přátel v čínském pavilonu. Černoch výrazové pokyny následoval aniž by řval či se škrtil, jeho krásný hlas ale orchestr občas překrýval, zvláště v první písni.
Slovinsko-argentinská pěvkyně Bernarda Finková, která se do Prahy vrací od devadesátých let, kdy tu žila, zpívá stále stejně kultivovaně a s přirozeným prožitkem. Širokou a bolestnou mahlerovskou melodii naplnila touhou až po několikrát opakované slovo ewig (věčně), jímž skladba vyznívá do klidu věčnosti, jakoby odpoutaná od pozemských požitků i strastí.
Zahajovací koncert tedy celkově dopadl důstojně, i když hlavně kvůli Čajkovskému nejednoznačný pocit zůstal.
