Filharmonie pozvala uznávaného britského dirigenta a skladatele Thomase Adèse, jehož dvě opery odvysílala kina v rámci projekcí z Metropolitní opery. Adès s orchestrem nastudoval vlastní skladbu Totentanz (Tanec mrtvých), která trvá něco přes půlhodinu, je tedy nutno ji něčím doplnit.
Dramaturgové orchestrů při zařazení soudobé či prostě méně stravitelné kompozice nezřídka volí „sendvičovou“ metodu, spočívající v „obložení“ dotyčného kusu nějakými pamlsky, hlavně po pauze (jako pojistka proti předčasnému vyprázdnění sálu). Česká filharmonie ale tentokrát kurážně zařadila osvědčené kompozice do první poloviny a ježatou modernu do druhé.
Bylo potěšitelné zjistit, že Adès není jen dirigující skladatel, jenž hudebníky nechá hrát a k tomu jim formálně mává nad hlavami. Symfonii č. 45 Josepha Haydna, známou podle přívlastku „Na odchodnou“, nastudoval pečlivě, tvořil ji jasnými gesty, prokázal smysl pro vytříbenost, uměřenost i esprit této skladby, která končí tím, že hudebníci postupně opustí svá místa.
Skotská fantazie Maxe Brucha pro housle a orchestr nezastírá, že chce být hlavně virtuózním a melodicky podmanivým kouskem, ostatně byla věnována slavnému houslistovi 19. století Pablu de Sarasatemu a čerpá ze skotských lidových písní. Orchestr doprovodil svého koncertního mistra Josefa Špačka, který v efektním sólovém partu potvrdil svoji virtuozitu. Důležitou roli v této skladbě má i harfa, a tak Špaček s kolegyní harfenistkou divákům jako přídavek nabídli část Fantazie pro housle a harfu od Camilla Saint-Saënse.
Smrtící stroj
Po pauze se ovšem vlídná, klidná nálada razantně změnila. Adèsova skladba Tanec mrtvých je inspirovaná středověkými texty z kostela v německém Lübecku. Smrt se obrací k lidem z nejrůznějších vrstev, od papeže přes krále, lékaře, lichváře, rolníka až po nemluvně a zve je k poslednímu tanci, v němž jsou si všichni rovni a jakýkoli odpor je marný.
Smrt hovoří ústy barytonisty, ostatní postavy zpívá mezzosopranistka. Adès předepisuje velký orchestrální aparát, který ovšem pro menší prostory Dvořákovy síně o něco zeštíhlil. Bohatá je bicí sekce, která mimo jiné napodobuje svištivé zvuky nebo chrastění kostí.
Hudebně dílo připomíná mohutný smrtící stroj, valící se nemilosrdně vpřed a neponechávající čas na oddych. Což byl nejspíš i záměr. Člověku vyvstávají před očima středověké apokalyptické výjevy, důraz na zvukový efekt je jednoznačný, možná až příliš na úkor většího odlišení jednotlivých dialogů - aspoň na první poslech. Lyričtějších pasáží je tu méně, jedna emocionálně velmi působivá ovšem přijde v samém závěru, kdy se smrt obrátí k malému dítěti. Hluboké tóny dechů a tympánů doznívají v jakémsi pomalém a vzdalujícím se pekelném kroužení, až ustanou.
Pokud skladba předtím nezasáhla emoce, pak na konci ano. Také zásluhou orchestru, který podal skvělý výkon. Norský barytonista Bjorn Waag, jenž nahradil onemocnělého Simona Keenlysida, part smrti přednášel s patřičnou rázností a výmluvností. Nizozemská mezzosopranistka Christianne Stotijnová byla horší, její příliš vibrující hlas postrádal nosný zvuk, hloubky jí skoro nezněly.
Tanec mrtvých není líbivý, ale ani vyloženě experimentální či provokující. Vývoj hudby nekončí romantismem a Adès prostě říká svůj názor. Přesto někteří diváci začali během středečního provedení v Dvořákově síni Rudolfina odcházet. Nešlo sice o žádný masový exodus, ale i tak to rušilo. Možná by bývalo přece jen lepší jinak uspořádat menu, po poněkud překořeněném hlavním chodu nabídnout moučník a digestiv.
